Když křičíš,

možná i hvězdy donutíš

zazářit o polednách.

U mě jen roky planě lámeš vzdor,

nejsem panenka, neumím poslušně čekat

až bude čas na hraní

… a víš jistě, že bys to chtěl?

 

Někdy celé noci zády k sobě,

s omítkou krusty ledu padají

do prázdna mezi námi.

Jindy směji se ti v náručí

- ošidné záblesky slunce u dna -

pomalu ujídáš mě se snídaní

                            … ještě umíme být i šťastní!

 

Občas lžu,

bez rozmyslu sekám drápky,

přesto tu zůstáváš.

Češeš mé sny, naděje vodíš do školky,

ale kolem nás svíravý,

podivný pocit

                            a oba dobře víme, proč se nezeptat…