Vězní nás do hran

sama nesmrtelná

píše deník z černých desek

loupaného mramoru.

Bílá jak jinovatka dřeva

s tělem loutky

svírá sny i dlaně

jak návštěva z dopisu

přeložených hřebců a jejich

zhojených jizev z navlečených prstýnků.

Utrácí život v hernách podzimu

zastavuje zvony závětí knih

jen ulomené páteře v opuštěných hrobech

zahrnují bolest okopaných obratlů

chvátají vstříc do výseče kruhu.