|
Ta bolest, co drásá
mé nitro i vědomí;
šedé stíny minulosti,
pruhované cáry oděvů
a vyděšené pohledy těch,
co jejich život klesl na dno propastí;
kde jejich zbitá těla
v připravených děrách
zasypávali beze jmen a bez osudů.
Stojím a chce se mi křičet
nad tou hrůzou
a na bojištích dál zem saje krev.
Proč, proč;
slyším svůj potlačený vzlyk.
Moje tělo se chvěje v křeči
té válečné vřavy;
a já cítím slzy,
však oči jsou suché
a pláč dere se z mých plic.
Moje duše volá
úpěnlivě, neslyšně.
Bože, prosím,
zabij ty krutovládce a zachraň
životy těch druhých,
co jsou ,zatím´ nevinní.
A moje mysl se vzpíná
té vyslovené hrozbě.
|
|
|
