Výlet

Eskalátorem do nebe

skrze strop a opadanou omítku.

Klepu na dveře,

holobyt,

jen ticho bere za kliku,

prachem mne pokropí.

"Kde bydlí?"

"Nebydlí."

"A co dole, s tím zlem v podzemí?"

"Jen metro, peklo ne."

A noc není černá, ale šedivá,

tak jako den, bez kontur a linií.

Čím pak nakrmit všepožírajícího nájemníka,

co obrazy maluje skrze stěnu mé hlavy

svou fantazií.

Jen občas vyletí

uchem jako čmelák,

hledám ho pak pod parou,

zlatavou vůní spečeného omastku,

kouře a vody,

zamotaného v alobalu

         na jednom tržišti.

Smlouvám,

kupuji nápady za víčky,

zatímco on mi doma bublá pod povrchem

a vzkazy mi přes průliv posílá

                   vodovodním kohoutkem.