víceméně stejní

„Lao Še, jeden z nejvýznamnějších moderních čínských spisovatelů, se narodil roku 1899 v chudé rolnické rodině.“ Slečně v modrotiskové blůze upnuté až ke krku se před tabulí lehounce zatřesou ruce a s nimi velká papírová plachta hustě popsaná daty, jmény a souvislostmi. Jmenuje se Ču An, může měřit tak metr padesát a vážit sotva čtyřicet kilo. Do jejích uzounkých nohavic bych nasoukala maximálně předloktí, ale ona pod nimi nosila celou zimu ještě dvě další vrstvy – dlouhé podvlíkačky, co vypadaly jako dětské pyžamo, a pletené kamaše. Odkašle si a zamračí se. „V raném věku přišel o otce a od svých 16 let se staral o nemocnou matku.“

Jasně, prostě odmalička jevil známky svatosti. Podepřu si bradu a zahledím se z okna. Přes sklo se táhnou špinavé mapy a rozpraskaní pavouci. Ukázňují je zrezivělé mřížky, které dělí velkou plochu okna na pravidelné čtverce. Venku je dlážděný dvůr plný prachu a popadaných bicyklů a za ním další šedá, oprýskaná školní budova potažená sítí různě silných trubek. Hodnou chvíli se kochám tím industriálním výhledem. Když se proberu ze zadumání, Ču An píše na tabuli jména hlavních postav Lao Šeho méně známého románu o Číňanech v meziválečném Londýně. Křída se skřípavě zadrhne, jak mezi nimi rozmáchle črtá spojnice náklonností a záští. Výklad je přísně logický, každý závěr doložený odkazem. Před našima očima se napíná životem tepající síť rozumu, citu, moci, morálky, jazyka...  Je fakt dobrá.

„...a tedy se toto neprávem opomíjené dílo jeví jako milník,“ to slovo napíše na tabuli velkými znaky, „v moderní čínské literatuře.“ Odmlčí se a slovo milník dvakrát podtrhne. „Je velice aktuální jak pro naše přehodnocování literární historie, tak i ve vztahu Číny k Západu. Lao Še názorně ukazuje, že modernizovat neznamená zbavit se vlastní tváře. I proto je tento román nanejvýš hodný naší pozornosti.“ Za slovo milník vetkne ještě vykřičník a vrátí se do lavice. Třída tleská, a má proč. Nadějná vědkyně se neusměje, jen soustředěně zkoumá popsanou plachtu, kterou v zápalu výkladu vlastně ani nepotřebovala. Pár vteřin na to zazvoní. Dokonalé načasování.

SMS: Jdeme odpo nakupovat hadry, pridas se? hanka

V další hodině naváže na referát debata o imperialistických ústrcích, jichž se nejpočetnějšímu národu na zeměkouli dostávalo a dostává v posledních dvou staletích: opiové války, invaze spojeneckých armád a vypálení císařského paláce, kauza Tibet, kauza bělehradská ambasáda. „Jak může Amerika....!!!! Položím pero a jdu na záchod.

Dvířka mají ulámané kličky a většina uživatelů se ani neobtěžuje za sebou přivřít. Není tu zvykem lpět na toaletním soukromí. Snažím se nevidět dívčí siluety dřepící nad mělkými tureckými mísami zasazenými v podlaze. Zapadnu do posledního záchodového boxu a na dveře pověsím tašku, aby se samovolně neotvíraly. Podlaha je mokrá, a skrčit se na bobek znamená strčit nos nad umělohmotný koš plný použitého toaletního papíru. Hned vedle plavou v mělké páchnoucí louži dva načechrané plivance. Napadne mě, jestli si nadějná vědkyně taky krátí vyměšování pliváním na dlaždičky. Ta myšlenka je nefér, ale naplní mě sladkým pocitem civilizační převahy.

SMS: Peta privez 240 minut televariete a mozna prijde i kouzelnik. stav se. hanka

xxx

Jarní vítr pokácel všechna nedbale zaparkovaná kola před budovou. Studenti láskyplně vyprošťují své rachotinky, takže ve vydatném chřestění drátů skoro přeslechnu významné zakašlání. „Spěcháš?“ Vysoká holka s červeným melírem na hlavě. Má otce „celkem úspěšného“ podnikatele a diplom si dělá víceméně „jen tak“. Ve škole jí to vždycky šlo, pracovat nechce a nemusí... Preventivně se vymlouvám na knihovnu. Řekne, že má stejnou cestu, takže mi nezbude než se skutečně vydat ke knihám, i když jsem měla v úmyslu plácnout sebou na doma postel a strávit odpoledne nihilením.

Vytáhnu  z příručky objemnou studii o Lao Šem, usadím se s ní na místo bezpečně vzdálené od melírované hlavy. Zvažuju, zda se svou sinizací nepokročit o další krok, nepoložit si hlavu na zkřížené ruce a následující hodinku spolu s většinou „čtenářů“ slastně neprospat. Pak tu myšlenku zavrhnu – civilizační převaha je tvořena právě takovými zdánlivými detaily, jakože v čase siesty dokážu vyvíjet pracovní činnost. Aspoň v tom je trhnu. Líně obracím stránky: „...a tedy se toto neprávem opomíjené dílo jeví jako milník...“ cože? „...a tento román je tedy nanejvýš hodný naší pozornosti...“ Text souhlasí snad doslova!

Nevydržím a oslovím melír: „Podívej! Ču An to celé opsala. Ona se naučila nazpaměť celou kapitolu z téhle knihy!“

Dívá se překvapeně, ale nějak jinak, než bych čekala: „No jo. Je dobrá.“

„Vždyť je to úplně pošahaný papouškovat cizí článek slovo od slova.“

„Nemáme přece tolik vědomostí, abychom mohli psát za sebe. Všichni čerpají z druhotné literatury a hlavní zdroj každý uvede na ten arch, kam se zapisujeme. To sis nevšimla? Dnešní referát byl parádní. Ču An je skvělá – víš vůbec, že je předsedkyně?“

Rozhlédnu se kolem. Na nejprestižnější univerzitě národa, který tvoří šestinu lidstva, nestuduje jen tak někdo. Poměr vědomostí, angažovanosti a protekce se může lišit, ale konečný součet musí být hodně, hodně vysoký. Kolik  z těchhle obrýlených týpků ve staromódních svetrech jsou ostřílení mládežničtí kádři zvyklí předsedat schůzím? Kouknu přes stůl na kulatou chlapeckou hlavu oddechující na otevřeném sešitě. Z pootevřené pusy co nevidět steče slina a rozmaže mu poznámky. O kus dál slečna v růžové bundě, s růžovou mašlí v drdolu a s růžovým penálem pilně datluje do notebooku. Taky by se dokázali nadrtit patnáct stránek a spatra je odvykládat s takovou vervou a přesvědčením jako naše úžasná předsedkyně? Představím si ji, jak místo hloubkové literární struktury odhaluje pravičáky a revizionisty. Jde to až příliš snadno. 

„Ty jsi taky kádr?“

„Já to nepotřebuju,“ pokrčí melír rameny.

Nemám chuť to sdělení dál zkoumat. Ale stoupá v ceně. Jdeme na oběd. Jmenuje se Lili. Prozradí mi, že píše poezii a že je dokonce v nějakém literárním spolku. Nakonec se nabídne, že mě vezme na jejich čtení někde ve staré továrně. Beru Čínu na milost.

xxx

Lili má oči podmalované fialovými stíny, kožené kalhoty a vysoké kozačky. Vypadá jako ze žurnálu. Netrpělivě mávne na taxík. Vystoupíme před branou továrního areálu. Lili mi vysvětlí, že to tu postavili v padesátých letech východní Němci. A vážně, za první řadou klasických čínských činžáků se vynoří zchátralý funkcionalistický zázrak - velká okna, účelné tvary. Na cestě se válí hromady ssuti a kusy starých strojů. Z některých hal ještě hučí stroje, ale na jiných už visí stylové cedule s názvy reklamních agentur, návrhářských ateliérů, galerií a barů.

Před jedním z podniků stojí zaparkované dva harleje a džíp. Zevnitř je slyšet Edith Piaf. Vstoupíme do zpola zaplněného sálu ověšeného pop-artovými plakáty s Mao Ce-tungem stokrát jinak. Osazenstvo tvoří vlasatí rockeři, vymóděné orientální krasavice a ležérní yuppíci. Lili mi je začne představovat anglickými jmény, která okamžitě zapomínám. Naštěstí vzápětí zhasnou světla a nastoupí moderátor večera: „Dámy a pánové, přátelé, děkuji, že jste dnes večer přišli na naše čtení nezávislé poezie. Protože v poezii je pravda a naši přátelé básníci vám tu otevřou svá srdce, prosíme i vás všechny, abyste naslouchali srdcem a učinili z tohoto místa svatyni lidské vzájemnosti...“

 U mikrofonu se pak střídají vlasáči a modelky a recitují tklivá dílka o nešťastných láskách, deštivých večerech a tělesných touhách. Moc jim nerozumím, ale nepřipadají mi dvakrát přesvědčiví, tak mě to ani nemrzí. Asi po hodině program přesmykne ke karaoke.

Pivo stojí víc než pět obědů v menze. Obsluhuje Američanka s obrovským poprsím, překypujícím z hlubokého výstřihu původně armádního khaki trička. Momentálně je plně zaujatá obhroublým vtipkováním s hloučkem slušňáků v kvádrech. Ohlédnu se po Lili. Zaníceně cosi líčí hloučku posluchačů a tváří se přitom velmi intelektuálně. Barmanka na mě setrvale kašle, tak se vyjdu nadýchat čerstvého vzduchu. Jen pár desítek metrů od baru se v nočním šeru mihotá několik světelných bodů. Ve slabém světle lampy sedí na hromadě cihel skupinka kouřících dělňasů.

SMS: Napoustime bazen. bude taky volejbal a pivko. urcite prijd. petr

„Tohle je Wej Wej. Měla v Praze restauraci.“ Lili mě zatáhne k téměř dohola ostříhané Číňance neurčitého věku a hned zas někam odpluje. Wej Wej má pichlavá očka a pod nimi temné kruhy. Požitkářsky šlukuje a k hovoru se nemá.

„Kde jste tu restauraci měla?“

„Na Ovocném trhu,“ řekne česky.

„Vy umíte česky?“

„Ne. K čemu by mi to bylo? Česko už není moc perspektivní.“ To je fakt. Tak poslední konverzační dotaz a přestanem se navzájem obtěžovat: „A zajímá vás poezie?“

„Nevadí mi. Tohle si přečti...“ a vyloví z velké kožené kabely středně tlustou brožovanou knížku. Na obalu je dost odpudivý dřevoryt řvoucího muže přivázaného u kůlu. „Můžeš si ji nechat,“ dodá nezúčastněně, otočí se zády a stejně málo nadšeným tónem se dá do hovoru s modelkou přestrojenou za Twiggy. Kniha vypadá na amatérský poetický sborník. Bez dalšího zkoumání ji strčím do tašky.

Světlo zhasne a na pódium vystoupí odbarvená blondýna, která vypadá jako ruská šlapka, s pokusem o imitaci břišních tanců. Sklidí potlesk, ale v záloze má ještě eso. Z repráků zazní ruské duo Tatu a ona nastoupí k dalšímu číslu s živým hadem kolem krku. Krásky piští, a dva líznutí šéfíci se proderou na pódium a statečně na hada sáhnou. Nas ně dogoňjat, nas ně dogoňjat, NAS NĚ DOGOŇJAAAAAAT!

K bráně bloudím kolem malé galerie, inzerující výstavu fotografických portrétů horníků ze zapadlé hornaté provincie. Nejspíš pohotová reakce na množící se zprávy o mizerných bezpečnostních podmínkách a kvantech důlních neštěstí v severní Číně. Poptávka stoupá. Slušný komerční čuch...

xxx

            „Potřebuju na metro, ale mám jenom 15 jüanů. Bude to stačit?“

            „Ale jo,“ zahuhlá taxíkář přes cigaretu a nechá tachometr spát.

            Projíždíme panelákovými čvrtěmi a pak, blíž k centru, zbořeništi po starých pekingských dvorcích. Na zbylých zdech se skví velké temné znaky čchaj – „k demolici“.

„Vždyť v novinách psali, že kolem centra už se bourat nemá, že chtějí zachovat starobylý ráz...“

„No tak vono je „zachovat“ a „zachovat“ – tydle baráčky srovnaj se zemí, jo, a postavěj je znova z panelů. Je to snazší a levnější. Řezby budou kašírovaný. Turisti to stejně nepoznaj, že jo.“

"To je strašná škoda...“

 „Vostuda to je. Čína má historii dlouhou pět tisíc let. Byli jsme nejmocnější a nejrozvinutější národ na světě, že jo. Dneska nedokážem nic z toho, co obdivujem na předcích. Stačí se podívat na všechny ty nový baráky, jak jsou šeredný a mizerně postavený, že jo.“ Zavile se dívá na zbořeniště po obou stranách silnice. Přes den je oživují hloučky zlatokopů, kteří v troskách hledají zapomenuté poklady nebo aspoň použitelné cihly. Teď je tu přízračné pusto. Jen o kus dál se tyčí vysoké a štíhlé jeřáby připravené tu ze země vydupat modernitu.

„Jojo, modernizace... Nebydlel tady někde Lao Še?“

„Jo, zrovna tady v týhle čtvrti. Jako já.“

„Vážně?“

„Teď bydlim na předměstí v paneláku... Bejvala tu taková slavná čajovna, jo, vo který Lao Še psal. Hned tady kousek. Ale je už taky betonová.“

xxx

SMS: Skvela moznost na vikend. Zavolej mi! nick

Skvělou zprávu? Sem s ní. „Tak co se děje?“

„Mám senzační nabídku. Máš volno o víkendu? Prej vláda města Čeng-čou pořádá koncert cizinců. Ubytování, cesta a doprovodnej program zdarma. Pojeď.“

„A co je to za koncert?“

 „Já nevim, prostě maj asi nějakou oslavu, tak tam chtějí vystoupení bílejch tváří. Budem zpívat nějaký songy z Dlouhýho pochodu. Bude sranda.“

„Budete zpívat východ je rudý a ať žije komunistická strana, zatímco tamější papaláši si budou cpát pupky, jo? Navíc Čeng-čou zhou je dost hnusná díra.“

„No a co? Dyť o nic nejde a je to prima vejlet. Bydlení v čtyřhvězdičkovym hotelu a výlet do Šao-linu. Jede nás už šest, brzo nebudou místa. Tak co?“

„Ještě si to rozmyslim. Zavolám ti.“

„No dobře. Ale na volejbal příjdeš, slib mi to.“

xxx

Slunce svítí, trávníky jsou zelené a volejbalové hřiště září čerstvě nalakovanými lajnami. Hrají všichni. Hanka v nové teplákovce, předsedkyně Ču An, Lili s melírem, moderátor poetického večera, prsatá americká barmanka, vyzáblá tanečnice i s hadem, Wej Wej s kruhy pod očima, taxikář bez tachometru, Péťa s Bohdalkou, Nick se svými skvělými možnosti na víkend... Z empajru píská tlustý bafuňář ze školní rady převlečený za Lao Šeho. Vedle hřiště se prohýbá dlouhý stůl pod tíhou velkých mís plných masa pěti vůní, kynutých knedlíků plněných mořskými potvorami, ryb smažených na způsob borové šišky, japonského toufu a pekingských kachen s čerstvou cibulkou a fazolovou omáčkou. Ze stříbrné oktávie s ambasádní značkou vybíhají veselé manželky s tácy makových buchet a velkým hrncem poctivého guláše. Chvíli to vypadá na nesvár stran hudby, ale nakonec zvítězí Michal D... "Žiju si svůj discopříběh, jé je jéjé..."

            „A hele, kdo se taky jednou ukázal! No kde furt seš? Musíš s náma zajít do skvělý pizzerie. Zaplatíš třicet a žereš, dokud nepraskneš," zubí se Petr, jinak obchodní zástupce jakési české firmy. Zálibně se zadívá na plné stoly a pak na hřiště: "Hele, já ty Číňáky prostě baštim. Koukni na tu mrňavou, jak hraje. Ta se umí rvát! A tu zrzatou znáš? Pěkná kůže... Myslíš, že by si dala říct od perspektivního Zápaďáka, co?"

            „Jak to, že jsou tu všichni tyhle lidi? Vždyť k sobě vůbec nepatřej!“ Rozesmáté obličeje té nesourodé společnosti vypadají dokonale spokojeně. Bílý míč létá vysoko nad sítí a ne a ne spadnout.

„Že tě baví to pořád řešit. Dej si pivko a pojď si zahrát, ne! Když už to tu máme pronajatý, tak ať těm Číňákům nedáváme svý těžce vydřený dolíky zadarmo, ne?“

Vzbudím se s pocitem svíravé úzkosti. V hlavě mi doznívá pinkání volejbalového míče. Venku ještě ani nezačalo svítat. Rozsvítím lampičku, zašátrám v tašce po novinách a vylovím sešit od Wej Wej. Namátkou ho otevřu na straně 189:

Wang Siao-ni: Velmi bílý měsíc

Pozdě v noci měsíční světlo odhaluje kosti.

Nalokala jsem se jeho pobledlého dechu.

Drobné chmýří lidských marností

zmizelo jako světlušky nízko nad zemí.

Města jsou kosterní pozůstatky smrtelnosti.

Žádný život

se nemůže rovnat téhle čisté noci.

Jen na prst pootevřu okno,

nebe se zemí se odlévají do stříbra

a měsíc mě zbavuje vědomí lidství.

Poslední životní opona

tichounce stoupá bílou mlhou.

Měsíční světlo vkročilo do místnosti

a začíná mě stříbřit, nohama počínaje.

(2001)