Nekonečné řešení existenciální otázky

(Čína za sklem)

Žil kdysi jeden člověk, kterého posedli zlí duchové, všelijak ho trápili a činili mu život nesnesitelným. Jednoho dne se tedy vydal na cestu a hledal mudrce, který by mu poradil. Když jej konečně našel v chudé chatrči kdesi v horách, vyložil mu své útrapy a požádal ho o pomoc. Starý muž se na něj podíval, položil mu dlaň na ztrápené čelo a vlídně řekl: „Vrať se domů. Zárodek léku máš v sobě.“ A ten člověk se obrátil na zpáteční cestu, a když se přiblížil k domovu, hořce zaplakal, protože ucítil hluboko v sobě zárodek léku a pochopil, že získat jej bude mnohem obtížnější a bolestnější nežli dlouhá pouť, kterou právě podnikl.

xxx

Možná to byla deprese nebo nihilismus nebo lenost nebo lhostejnost. Co já vím. Prostě ochromující pocit, že je stejně všechno jedno. Pak se přidaly sny, ve kterých mi nestvůry v esesáckých uniformách vydloubávaly oči a já zase lidem, které mám rád, podřezával krky. Tak jsem si řek, že je čas s tím něco dělat.

Poradili mi čínského mudrce. Prý po hlavní na jih, u zoo na západ, až k tý a tý křižovatce, tam se zeptat na obytnej blok ten a ten a pak v desátym vchodu v šestym patře zazvonit a všechno mu to vysypat. Ztratil jsem se hned u zoo a pak znova asi desetkrát, vlastně vůbec nechápu, jak jsem to nakonec našel.

Otevřel potměšilej stařík v prošívanym kabátě a řek, ať jdu dál. Vypadalo to, že za ním podobný vágusové chodí denně. Usadil mě v ušmudlanym obýváku na pohovku, která už byla celá prosezená, ale přesto byla zabalená v igelitu, jako by ji zrovna přivezli z obchodu. Sám si sed do křesla a spokojeně zaostřil na televizi. Asi měl něco rozkoukaný. Celkem jsem nevěděl, jak začít, a když se neptal, tak jsem prostě seděl a koukal jsem taky. V bedně skákali o tyčce. Hopla, a laťka se prohnula, ale nespadla. Stařík si odfrknul a zajásal:

„Aj-jaaaaa, svěťák! Rusové prostě uměj!“

„Taky Rusko je velká země...,“ řek jsem, aby řeč nestála.

„To je pravda,“ řek on a zase jsme seděli a koukali.

Pak závody skončily, ale on ještě přecvakal snad patnáct programů, aby se ujistil, že mu nikde neutíká nic zásadního. Teprv pak se na mě otočil a posunul ke mně talíř slunečnicových semínek:

„A ty jsi odkud?“

„Z Česka.“ Podle všeho mu to slovo nic neříkalo.

„Co vyrábíte?“

„Auta Škodovky... taky sklo je celkem slavný... nebo Dvořák...“

„Neznám. A sport?“

„Hokej, fotbal...“

To zabralo: „Aj-jaaaa, Poborský!!! Ten je moc dobrej.“ Zved palec na znamení obdivu.

Vzal jsem to jako pobídku a vyložil jsem mu svůj problém. Že je prý mudrc a umí s takovýma temnýma stránkama lidský duše zatočit. Třeba bylinkama nebo něčím. Koukal na mě, jako by nechápal, proč mu to všechno říkám. Pak mi změřil tep. Pak řek něco ve smyslu, že nemám tolik pít, tolik kouřit, tak pozdě vstávat a tolik se flákat. Že mám začít dělat něco pořádnýho a co nejvíc vydělat, abych se za sebe nemusel stydět a moh uživit rodinu. Tak jsem poděkoval a zved jsem se, že půjdu.

U dveří jsem se srazil s mudrcovou manželkou. Měla spoustu tašek a obrovskou ufonskou trvalou. Zasmála se, vychrlila pár uvítacích frází a zinkasovala ode mě krvavých sto padesát jüanů. Obul jsem se a z chodby jsem ještě zaslech staříkovo radostný:

„A hodně pij zelený čaj! Čínský čaj je nejlepší na světě!“

Uměl jsem si představit, že má zas palec nahoře.

Venku se zatím smrklo. Kolem domu bylo staveniště – bláto, louže a jedna lampa na dvě stě metrů. Vzal jsem to vyšlapanou zkratkou ve směru, kterým jsem tušil osvětlenou hlavní. Kolo jsem tlačil. To vím taky, že se musím sebrat... ale jak? jak? Nechlastat, nekouřit... Cítil jsem se spolehlivě ještě mnohem hůř než před tím. Cigareta by možná bodla. Škrt jsem sirkou a uviděl jsem dva kroky před sebou kanál bez víka. Když jsem do něj rozsvícenou sirku hodil, ukázalo se, že má ke dvěma metrům do hloubky. Na dně byly nějaký trubky a chcíplá krysa... nebo možná kočka... nebo možná jenom stín, ale byl jsem náchylnej vidět ve všem mrtvoly a rozklad. Kdybych si nezapaloval, mohl jsem tam dole ležet já. Jasná lekce. Nevíme dne ani hodiny. Nejvyšší čas našlápnout správným směrem.

Na hlavní jsem nased na kolo a zařadil jsem se do štrůdlu domorodců, co se s utahanýma obličejema vraceli z práce. Některý vezli na nosičích děti – nožičky v bílých punčocháčích a školních teplácích jim plandaly podél drátů. Na rozích voněly nad dřevěnym uhlí špízy a chlapi v ujgurských fezech vyřvávali to svoje: skopový-hovězí-kuřecí-pět-mao-jeden-skopový-hovězí-kuřecí-pět-mao-jeden-skopový... a co chvíli plivali na zem velký mlaskavý chrchle. Na chodníku u zoo provozovala skupinka důchodců amatérský taneční. V kazeťáku jim docházely baterky, nahrávka zpomalovala a tahala za uši. Z večerní dopravní špičky a všeho toho pouličního života na mě začala padat klaustrofobie. Než jsem dojel domů, věděl jsem, že boj o novej život bude třeba zahájit výplachem mozku. Zavřel jsem se na pokoji s lahví. Po třetí skleničce to cvaklo, veškerej mravní řád i s hranicema správnýho a špatnýho se vznes někam vysoko, a ve mně se rozprostřelo nekonečně zářivý hvězdný nebe, který se celkem ničemu nediví.

Probuzení bolelo dvojnásob.