Posilněni vodkou hledí z kopce do údolí.
Pohledy pouští dolů, duše jim vzlétají k nebi.
Šťastní i nešťastní se pod vrcholem sešli,
aby odstřihli z metru další kousek.
Co prý je nezabije, to je posílí.
Mně ale přijde, že umíráme všichni.
A tak ležím pod špičkou kopce a lehám si,
abych byl blíž nitru země. To srdce je
velké a vroucí. Vždyť jej koval
sám ďábel. A přesto je mi blíž
než studené nebe.
Já ležím na zemi a záda mi hřeje ďábel,
tvář mi chladí Bůh. A v mém nitru se
perou a smějí – bratři ve zbrani
ve válce proti mně. Dokud budu ležet,
tak se budou prát. Když vstanu, jeden
z nich ze mě odejde. Koho zabít?
Boha či ďábla? Teplo či chlad?
Lásku nebo sebe?
Tebe? |