Čekat, neuspěchat nic, být stále na stráži, kdy ne a kdy ano, taky žádnou věc nezapomenout, nenechat plavat, v pravý čas na pravém místě být takový či onaký. Nenechat se strhnout k nějaké nepředloženosti, pokud možno se netvářit nevraživě, usmívat se, nedávat najevo vyčerpání z neustálého napětí, které mu pro něj tak nepřirozená sebekázeň způsobovala. S tím míval Stěpan potíže.
*
Přicházely zákonitě výpadky. Stěpan v těch okamžicích měl co dělat, aby vydržel a nepodlehl náhlým ztrátám nálady. Neodůvodněná radost a ničím hmatatelným nevymezený, nezpůsobený poklid, zvýšená vnímavost a propadnutí se někam bez minulosti, budoucnosti a šťastné prázdno na sebe dlouho nenechaly čekat, pravidelně rozčarování vystřídaly. Stěpan radosti ale nepodléhal, ani ji neodháněl, měl ji, když přišla. Potom ji vždy vystřídala starost, co zařídit, co udělat. Změna to ale pro Stěpana nebyla nikterak nepříjemná, svým způsobem rád dělal věci, které měly smysl. A ačkoliv se až moc často zabýval sebou, kdekdo mu to vyčítal, tak nikdy nic nesháněl, nevyřizoval, nenamáhal se jen čistě pro sebe, ale spíš pro druhé.
*
Jakési naplnění ho bez ustání provázelo, ať dělal cokoliv, či nedělal vůbec nic. Jenže asi i proto Stěpanova vnitřní hladina byla neustále těsně pod ryskou a každé vzkypění krve mohlo způsobit sice krátký, ale přesto hodně ničivý rozpad osobnosti. Začal třeba nadávat, řvát na svého blízkého kvůli úplné malichernosti, jindy málem někoho cizího praštil, když se mu nějak nešťastně připletl pod nohy. V těch momentech se poklidný oheň, držený silou jen v prostoru ohniště, málem stával požárem. Ale naštěstí si v těchto stavech jenom zaštěkal, nikdy nekousnul. Věděl, že pak bylo všechno ztracené. O svém možném šílenství pod povrchem věděl moc dobře. Zatím se nic podobného nestalo, Stěpan ohnivého démona nějakým záhadným způsobem vždy udržel na uzdě. Hladina se sama bez jakéhokoliv prodlení pokaždé ustálila.
*
Stěpan tušil, že své síly vyčerpává v začarovaném kruhu udržení rovnováhy. Ten úbytek venku maskoval, ale doma upadal do stavů naprosté vyčerpanosti. Doufal, že mu to prominou. Věřil, že mezi svými nemusí hrát žádnou hru. Chtěl, aby si byli jistí jeho naprostou oddaností, nevysvětlovali si jeho únavu odcizením nebo něčím podobným, ale mluvit o těchto věcech moc neuměl. Svým způsobem se styděl za to, že radostný pocit a naplnění ho tak spalují. Říkal si, že by měl dokázat zesílit svou odolnost proti výpadkům. Bez nich by ale asi nevydržel, v nejhorším případě by nemilosrdnou kázní studna duše třeba i vyschla a on i celý jeho malý svět kolem shořel. Své blízké měl natolik rád, že by tuto možnost nikdy nepřipustil. Vymyslel si proto různé rituály, které mu sílu k udržení jakési rovnováhy vždy vrátily.
|