Tak nějak pro nic za nic se Gavriil zamyslel nad tím, proč se mu v poslední době tak rychle a bez přestání mění nálady.

Tentokrát se Gavriil moc nezamyslel, jen bez většího zájmu konstatoval, že je stále náladový.

* 

Někdy ho prostupovala velká vyrovnanost, klid a tichá radost. Třeba když šel s přítelkyní Áňou lesem a potom po skoro opuštěné asfaltce kolem roubených chalup v pohraničních vesničkách. Stačilo ale pár momentů a zase ho přepadalo nevysvětlitelné zoufalství.

A co dnes? - zeptal se Gavriil. Vyrovnanost a klid je dost přehnaný výraz, spíš by se dalo říct poklid. Zoufalství se nedostavuje, jen zpropadená útočnost a remcání, které hned poté, co se dostaví, je i jemu samotnému protivné.

* 

Nejpatrnější mu to přišlo v zapadlé hospodě, kde ze začátku měl příjemný pocit, že se tady zastavil čas. Místní chlapíci vedli takové ty řeči o ničem a různě se u toho navzájem slovně pošťuchovali, ale tak nějak sousedsky a mile. Prostě všechno mu připadalo v nejlepším pořádku.

Celou procházku po městě mu přišlo všechno v nejlepším pořádku, snad i moment, kdy se museli prosmýknout kolem policejního auta v "Městském lese" a oblast nízkých keříků napravo od cestičky byla ohraničena policejní páskou, asi že tam našli mrtvolu. S největší pravděpodobností.

* 

Pak se ale po chvilce do té samé putyky vrátili a on měl pocit, jako by tady na něj všechno padalo, bylo to tu zoufalé a nijaké, do toho bzučely blbosti z televize, které mu ještě pár hodin předtím přišly jako docela vyvedený kontrapunkt ke zdejšímu klidu. Uvažoval, co to způsobuje, že se během chvilky dokáže na všechno dívat úplně z opačné strany. Nebylo to určitě neplánovaným vyhřeznutím nějakých mučivých vzpomínek nebo představ, ani tím, jak Áňa nebo on chtěli něco říct a přitom nenarazit na jakousi zábranu. Stávalo se to prostě z ničehož nic.

Dnes měl nejhloupější stavy v parku před školou, kde jeho žena krmila synka, bez nějakých zřejmých důvodů začal vést káravé řeči, že tohle ne, tohle ano. Snažil se hned poté přijít na to, proč ho to zase bere. Zkusil si celý svůj úlet zdůvodnit předešlými debatami o bydlení. Narážel při nich na tvrdý odpor, a to neměl rád.

* 

Gavriil pochyboval o tom, že by si změny nálad nějak vsugerovával. Klid nebo naopak zmatek. Jestli tedy něco zvenku, od lidí, počasí, denní doby, prostě jestli náhodou nevědomky nepřijímá nálady okolí. To mu sedělo už víc, ale stejně ne docela. Nějaká jasná rovnice mezi jeho náladami a okolím mu moc nevycházela, i když ji trochu tušil.

Dnes mu ta rovnice vycházela víc. Je závislý na tom, co se děje jeho blízkým. I když je docela pravděpodobné, že zdroj někdy nejsou oni, ale on. Ovšem ony interakce jsou tak provázané, že určit viníka je poměrně filigránská práce. Ozývají se různé nedořešené, dřív vyřčené věci, a kdo s tím začne, je skoro vedlejší.

* 

Přinutit se být veselý, výřečný, žertující, to sice trochu uměl. Ale moc to neprovozoval. Pokaždé to fungovalo jako když se třeba někdo s vypětím všech sil snaží vytlačit naložený vozík do kopce, jde mu to, jenže když potom na chvilku poleví, tak se milý vozík zákonitě rozjede zase z kopce dolů. A všechno je tam, kde bylo, s tím rozdílem, že ten, co se usiloval, je teď bez dechu a lije z něj pot.

Není ani potřeba přinutit se být veselý, stačí ubrat z naštvanosti, pokusit se nebýt mimo, ale víc vnímat druhého, co s ním je a podobně. 

*

Gavriil se proto moc nesnažil svoje nálady nějak řídit. Nutit se do radosti nebo naštvanosti mu nepřišlo vůbec dobré, ale na druhou stranu neměl moc energie na to, aby se nějak přehnaně ovládal. Byl si jist tím, že sebevětší rozčarování nebo nadšení je u něj něco jako hodně rozmarné počasí. Chvilku sluneční jas a hned potom bouřka, při které není zrovna dobré být v jejím epicentru.

Snaha o ovládání náladovosti by tu byla, ale výsledky stále mizerné, povzdechl si Gavriil. Je na něm hned poznat, že mu cosi, kdosi nesedí. Dokonce se často mračí víc než je jakkoliv potřeba. Jeho náladovost není už tak destruktivní, ale kdo to z lidí kolem má poznat, když nedává najevo, že je uvnitř svým způsobem v klidu. 

* 

Gavriil taky musel do svých úvah započítat sklon k rychlému zapálení se pro něco, vlastně cokoliv, a stejně tak rychlé vyhoření, kdy bývá vším předtím tak novým a půvabným neuvěřitelně znuděný a pochybuje o čemkoliv.

Se zapalováním se pro cokoliv je to horší, na druhu stranu i ochladnutí nenastává tak často.

* 

Co mu tedy zbývalo jiného, než nechat nálady, ať si dělají, co chtějí, a jen čekat, kdy se zase samy od sebe změní. Poslední dobou se dokonce přestával i přetvařovat před druhými, nějak usilovně se kontrolovat a hrát nějaké divadýlko.

Divadýlko nejspíš ani moc nehraje, ovšem sem tam zapojí víc sebekontroly, asi.

* 

Prostě jsem náladový panáček, řekl si Gavriil, a co má být. Proč to tak je, na to by stejně nepřišel, a tak toho planého mudrování nechal. Ještě mu vytanula na mysli věta: "Protože tak to musí být." A pak usnul.
Řekl si, že to s ním není o moc lepší než dřív, ale horší taky ne. "Jak to má být“ - to dál neví.

9.9.2001

21.9.2003