|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Vezla ho veliká sanita. Pro zuřivost přivázali Lazika k přenosnému lůžku. Automobil nadskakoval po hrbolaté cestě. Lazik sebou cukal, mlel, co pouta dovolovala. Popruhy se mu stále víc a víc zařezávaly do rukou a nohou. Několikrát se kousl do jazyku, a tak mu nasadili roubík. To ho ještě víc rozběsnilo.
Na chvilku se ztišil. Nádech, výdech. Pak se všechna zloba, co v něm byla, soustředila do jednoho trhnutí. Pouta praskla, všechny kožené řemeny se přetrhly. I roubík při tom bleskovém vzepjetí vyplivnul. Lapiduši nevěřili svým očím. V úleku se nestačili připravit na další Lazikův zběsilý útok. Ten však nepřišel.
Nechal se znovu svázat. Vůbec nekladl odpor. V ordinaci, kam ho dostrkali jako chodící loutku, ruce zkroucené ve svěrací kazajce, dostal injekci. Rozklepal se strachy. Věděl, že nastávající noc nebude ani trochu snadná.
Dusil se, celé tělo mu tuhlo v návalech křečí.
V nejstrašnější chvíli, kdy si myslel, že se už nedokáže znovu nadechnout, se mu před očima objevil otec, matka a duch. Svatá trojice, pomyslel si Lazik. Kdyby mohl, sepjal by ruce k modlitbě. Otec, syn a duch? Ne! Otec, matka a duch, tak to je! Syn či dcera je každý z nás, není třeba se stavět naroveň těm, kteří na nás shlížejí shůry.
Otec měl nesmírně smutný pohled, matka plakala, duch zlatě osvětloval ty dva. Lazik skoro přestal dýchat. Křeče ustaly. Zuřivost byla nenávratně ta tam. Kde se vzala? Proč přišly tak nesnesitelné záchvaty nenávisti? Lazik nevěděl. Celou noc o tom přemýšlel, proč se mu ti zářiví tři zjevili právě ve chvíli, kdy byl už nahony vzdálen všemu lidskému, kdy jeho tělem cloumala jen zcela pudová nenávist a nekonečný vzdor proti všemu.
Lazik se procházel po chodbě blázince. Za mřížemi uviděl vycházet zpoza mraků slunce. Upřeně ho sledoval. Vůbec si nevšímal toho, jak mu záře spaluje oči. Bez zamrkání zíral dál doprostřed slunečního kotouče. Když už pomalu ztrácel zrak, slunce skryl mrak. Temný. Obrovský.
Ze slzících Lazikových očí prýštilo rudé světlo. Odráželo se o stěny a kohokoliv se dotklo, ten se zachvěl. Všichni se před Lazikem rozestoupili a čekali, co on.
Lazik rozepjal ruce. Cítil, jak se prodlužují. Zavřel oči, aby rudá nešla ven. Za víčky světlo zezlátlo. Vzduch kolem Lazika se chvěl. Někteří pacienti na chodbě začali zvířecky výt a kvílet. Lapiduši se radši zavřeli ve své místnosti.
Lazik několikrát naprázdno polkl, pak otevřel oči. Všechna nenávist byla ta tam. Zmizela v Lazikově nitru. Změnila se v příjemné teplo, které mu v pravidelných intervalech proudilo páteří nahoru a zase dolů. Lazik se poprvé po dlouhé době usmál.
Přistoupil k malému člověku v modrém županu, který ho celou dobu s nehnutým klidem pozoroval, a řekl mu:
„Jsem Lazik. Už vím, proč jsem tolik nenáviděl.“
„Proč?“ zeptal se malý muž.
„Nemohl jsem najít sebe, víru, nic, všechno se ztratilo, proto jsem zuřil. Přivedlo mě to na pokraj propasti.“
„A teď?“
„Teď se vracím zpátky. Zloba dosáhla vrcholu a nezahubila mě. Díky bohu. Dostal jsem novou příležitost. Jsem ti moc vděčný, že tu jsi se mnou, že tu jsem s tebou,“ a pohladil malého muže po zádech.
|
|
|