|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Kontejner
Pan Bohuslav Houdek si žil se svou paní ve svém důchodovém věku spokojeně. Měli v paneláku menší byt, ve kterém si pohrávali s každým detailem. Děti bydlely nedaleko, ale měly své starosti a své rodiče navštěvovali sotva jednou za čtrnáct dnů. Každé ráno pan Houdek snídal kávu s rohlíkem. Paní Houdková místo snídaně šla k Vietamci pro rohlíky, čistě ze společenských důvodů. Pokaždé tam nebo cestou potkala někoho, s kým se mohla dát do řeči, probrali pak společně denní obyčejné věci. Jednoho dne se vše změnilo.
Na asfaltové silnici před domem Houdků se ozvala sbíječka. „To je rachot,“ zasténal pan Houdek. „Asi praskla voda, podívej se na toho kluka, kdyby si dal patku na stranu, vypadá jak ten náš,“ na to paní Houdková u okna. A hned pokračovala-, „Zajdu se ho zeptat, co to tam dělá.“ Chopila se hned příležitosti dozvědět se něco zajímavého.
„Divizno jedna, ty, abys nevystrčila čumák,“ rozchechtal se manžel na účet své manželky a mávl do vzduchu jen tak ledabyle rukou, „no tak běž.“
Paní se vrátil se zprávou, že ten mladý černovlasý kluk vytváří místo pro zámkovou dlažbu, na které budou ekologické kontejnery.
„No tak vidíš, jak o nás město pečuje,“ zaradoval se pan Houdek, hnedle jak se celou novinu dozvěděl. Jenomže to ještě netušil, jak taková malichernost změní jeho každodenní život.
Místo na kontejnery bylo poměrně brzy hotové, do měsíce se na červené zámkové dlažbě objevil modrý kontejner na papír, žlutý na umělé hmoty, bílý kulatý na bílé sklo a zelený kulatý na barevné sklo. A právě poslední dva zmíněné kontejnery na sklo postupem času přešly v nemilost u Houdkovic rodiny.
„Jinde vyzvání alespoň kostel, nás tu budí kontejnery,“ zahartusil pan Houdek. Před den tam kdekdo hází flašky, v noci tam zase rachtají houmlesové, kteří hledají zálohované flašky. Nino, vzpomínáš, jak jsme bydleli v Modřanech u řeky? Ve dne v noci tam byl božský klid.“
„Což to by mi ani tak nevadilo,“ navázala řeč paní Houdková, „ale s Tebou mám potíž. Jak se dědku můj drahej nevychrápeš, jsi pak nepříjemnej jak vosina v prdeli. Papír, igelity budiž, ale to sklo, to musí pryč, nebo se ještě kvůli těm bednám na stará kolena rozvedeme.“
„Ty by jsi se chtěla rozvádět?“ Podivil se manžel. „ A proč prosím Tě? Co Ti zas jaká nosblesa o mne nakukala?“
„Ale nikdo nic nenakukal, jen jak nejsi vychrápanej, pořád na všechno nadáváš. A takový jsi nikdy Josefe nebyl. Já prostě zajdu na obec, ať ty krabice na sklo odvezou o pár metrů dál.“ Ohradila se paní Houdková.
„Dál, dál, taky z nich nejsem nadšenej, ale víš ty, co by to obec stálo peněz?“ Zauvažoval pan Houdek.
„Ať jdou prostě dopredéle s těmi kontejnery Josefe, to máš dnes samého ekologa,samé dotace a nikdo nemyslí na lidi.“ nedala se manželka.
„Máš recht Nino, dobrý nápad. Na tu obec zajdu já. Ať to odvezou a šmitec.“
Pan Houdek se skutečně na obec vydal. Už po silném zaklepání na dveře všichni v cílové místnost zpozorněli. Začali správně tušit, že je zle.
Slečna sekretářka od pana starosty nabídla hostovi kávu.
„Nechci Vaši kávu,“ nenechal se uchlácholit starý bard. „Chci, aby ihned zmizeli ty mizerné kontejnery na sklo od našeho domu.“
„Dobře, určitě s tím něco uděláme,“ zareagovala profesionálně paní sekretářka. „Vy jste byl k panu starostovi objednaný?“
„Paní a dost,“ odvážně vstal ze židle důchodce a rozrazil starostovy dveře.“
„Dobrý den, děje se něco?“ Překvapeně na to představitel městské části.
Kyprá povaha pana Houdka byla panu starostovi sympatická. Za chvíli spolu už mluvili přátelsky, jako by se znali několik let. Když se loučili, slíbili si, že se rozhodně nevidí naposledy.
Pan starosta nakonec panu Houdkovi bez potíží vyhověl. Kontejnery na sklo nechal přemístit na nedaleké parkoviště, kde jejich hluk nikoho nebude obtěžovat. Před okna pana Houdka na původní místo původních kontejnerů na sklo nechal instalovat hnědé kontejnery na bioodpad.
„A máme tu klid, dobře jsi to Josífku zařídil,“ pochválila po té příjemné změně paní Houdková manžela.
Pan Houdek si v pokoji spokojeně spravoval ve svěráčku panty k dveřím na balkón a v té chvíli se zdálo, že se k Hodkům domů navrátí tolik vytoužené klidné dny.
Lidé z okolí si na nový druh kontejneru přivykli poměrně rychle. Zásobovali ho zbytky z kuchyně, do týdne byl plný. Místo kolem té hnědě zbarvené nádoby na odpadky se stalo postupem času i středem setkávání lidí, kteří se z jedné či z druhé strany zajímají o životní prostředí.
„Řekni mi, Boženo, co je to dneska za módu?“ Zašpital polohlasem pan Houdek vykloněný z okna ke své manželce. „Místo sukní mají ty ženské snad záclony, nebo co to je,“ ty jsi v tom také chodívala?
„Co říkáš?“ Ozvalo se odněkud z pokoje.
„No, když Ti bylo pár, ptám se, v čem si chodila ven?“
„V sukni nebo v kalhotech, co se tak blbě ptáš?“
„Ale nic..“ mávl rukou pan Houdek.
Pak se tu scházely dost často děti, kterým někdo řekl, že mrkvičky a brambory, které nahází do kontejneru, budou výborně chutnat zvířátkův v zoologické zahradě.
Dokud však Ti či jiní vkládali zeleninu a ovoce do bioodpadu, kromě drobných mušek v okolí a sladkého zápachu, kontejner nikomu nevadil.
Jakmile byl však zaplnil, lidé začali štosovat své odpady z kuchyně do ekologických papírových tašek a ty pak skládali zvířátkům vedle kontejneru. Netrvalo dlouho a zvířátka si pro ty laskominky skutečně přišla. Sotva sídliště utichlo, kde se vzali, tu se vzali potkani. Naběhli k taškám a začali s chutí hodovat.K ránu pak byly tašky s hnijícími odpadky roztahané po širém okolí.
Paní Houdková byla I přes tuto skutečnost kontejnery nadšená. Našla si v jejich okolí totiž spoustu dalších přátel. Poránu vstala, vzala lopatu a uklízela vše po těch potkanech.
“Vy jste zlatá paní, ještě, že vás máme.” A nebo: “Paní Houdková, kolik vám je prosím? Dvaaosmdesát a takto jste čiperná?” Prostě ta pochvalná slova místních lidí paní Houdkové dělala dobře. Manžel doma opět hartusil, měl nové téma, ale potkani byli naštěstí během své noční činnosti tiší jako myšky a nebudili ho.
|
|