Pohádka o půlměsíci

Pan Jaroušek byl už starý. Bydlel v malé chaloupce u lesa na samotě, k sousedům to měl přes kopec a protože špatně chodil, vydával se za nimi jen zřídka. Chaloupku se dvorem,  několika slípkami a kozou Maruškou hlídali dva psi – Ben a Lump. O spíž a stodolu pana Jarouška pečovaly dvě kočky, Míca a Žofie.

Jak už to tak bývá,  psi honili kočky a šili na ně ty nejrůznější pikle.

Jednou tak Ben Lumpovi pod noční oblohou povídá: „Podívej, nepřijde Ti ten měsíc o něco menší, než-li včera? Za to určitě mohou ty dvě kočky. Včera v noci  jsem viděl Žofii, jak leze na střechu a za chvilku hup – a už vedle ní byla i Míca. Sedly si za komín a vyskakovaly do výšky a snažily se  jisto jistě ten náš měsíc zprovodit ze světa. Byl jsem potichu a sledoval, jak to dopadne. Povídám si – chytnu je zlodějky při činu, ať se pak nevykrucují – ostatně znáš kočky sám, jak se umí omamně lísat a tulit – dokud je nechytíš pod krkem a nevyprášíš.“

„Haf,“ povídá celek z té nenadálé události zasmušilý Lump, „s tím měsícem máš pravdu! Byl o něco větši... Žofie šplhává tady po tom prkně opřeném o chalupu na strom a kam dál, to nevím.  Míca zase ráda leze k oknu do květin našeho pana Jarouška, škrábe na sklo a když nikdo neotvírá, chytí se drábky parapetu, celá navstekaná zavřeští a na to se rozplyne kdesi na zahradě. Škoda, že tak špatně vidím...souhlasím s Tebou Bene, něco budou mít za lubem. Večer si na ně počíháme,“ přimhouřil oči Lump – jako pokaždé, když jde o důležitou věc.

„To by tak bylo, aby si ty dvě dělaly, co se jim líbí,“ naježil kožich Ben a posadil se důležitě do pozoru. Na to se oba dohodli, že se následující den prospí pěkně ve stínu , aby byli čerství na nadcházející detektivní noc.

Sotva se měsíc vyhoupl čerstvě po západu slunce nad obzor, oba užasli. Chyběl ho další kus.
„No to by tak bylo, aby nám každý večer někdo ukrajoval z našeho půlměsíce. Kdo by potom celému kraji v noci svítil!“ Zavrčel Lump, když shledal, že měl Ben pravdu a pak tiše, že nebyl skoro slyšet, pokračoval: „ano, někdo chodí každou noc ukrajovat měsíc, zatímco my dva spíme.“

Nejdříve se ze stodoly vytratila Míca. Dvěma skoky se neslyšitelně vyhoupla k oknu, za kterým se ještě svítilo. Pan Jaroušek seděl v křesle a dřímal. Míca třikrát zaškrábala a když viděla, že neotevře, zaprskala, zamňoukala a jala se odběhnout kamsi za chalupu. U zdi však čekal rozježený Ben a hrozivě štěkal: „Haf, haf, ty zlodějko,  koukej zůstat doma, nebo Tě vypráším!“ Míca se ohlédla a neslyšnými několika skoky zmizela kdesi ve větvích. Ben si tedy lehnul pod strom a hlídal, aby nemohla dolů.

Jako druhá slezla z půdy Žofie. Nečekala však, že pod žebříčkem tiše číhá Lump. Už už, že by se dostala dolů, Lump se naježil a zahnal Žofii zpět na půdu. „Haf, haf, já Ti dám měsíc, doma budeš“ zaštěkal skopojeně a hlídal dál.

Oba psi střežili bedlivě obě místa s nastraženýma ušima – avšak po půlnoci, po půlnoci se jim začaly klížit oči a tak se poránu Lump probudil pod prázdným stromem a Ben celý polámaný pod žebříkem.

Další noc vyšel měsíc opět menší, celý zesláblý a svítil o poznání méně, než-li včera.  „Zlodějky zlodějský, haf, půjde-li to takto dál, budeme tu každou noc potmě a lišky rozkradou panu Jarouškovi všechny slepice,“ zavrčel při pohledu na oblohu nespokojeně Lump.

Je tma a už toho moc nevymyslíme, pojďme spát – půl noci spi Ty, půl noci budu spát já„ podrbal se všecek ustaraný Ben. „Souhlasíš Lumpe?“

„Haf, souhlasím, jdi spát jako první,“ štěkl spokojeně Lump a šel hlídat k brance.

Pan Jaroušek mohl následujícího dne na psech oči nechat. Všema čtyřma nohama měřili dvůr zleva doprava, nahoru a dolů, pak cvičili běh a různé přemety, Ben si několikrát natloukl a Lump byl v podvečer mokrý a špinavý, že by z něj mohl bahno ždímat.

Sotva se setmělo, čekal už Ben u okna a jsa přikryt nenápadně dekou předstíral, že spí. Plánoval, že chytí Mícu za ocas a do rána, do rána ji bude za ten ocas pevně držet a nepustí. Změřil si,  že dosáhne při stoji na zadních až mezi květináče u okna. Míca neměla úniku.

Lump už nečíhal pod žebříkem od půdy, ale kousek opodál. Ponechá Žofii nejprve slézt,  aby to měla k žebříku až na několik skoků - pak mrštně skočí k žebříku, aby zablokoval Žofii cestu nahoru – ta určitě na moment stuhne úlekem, toho Lump využije a rychle svým tlustým zadkem zacpe vchod do kůlny. Pak zlodějku čapne za ocas a už jej bude mít v zubech - nepustí, nepustí jej za nic na světě až do úsvitu!

Čekali a kočky nikde. Čekali déle a tentokrát první uslyšel drápky na žebříku od Žofie Lump. Po nedávném přepadení slézala pozorně. V půlce žebříku se zastavila, jako by tušila, že něco není v pořádku. Pak po polštářcích naprosto neslyšně slézala a slézala...Lump se přikrčil a jak to tak psi dělávají, když se na něco soustředí, jenomže nerad zavrtěl ocasem. Ocas zašustil a Žofie ze žebříku mocným skokem Lumpa přeskočila a byla venku. Běžel za ní po zahradě, dokud nepřeskočila zadní branku a nezmizela kdesi v polích.

Ben nedopadl o nic lépe. Mazaná Míca nešla tentokrát k oknu zprava, jako obvykle, ale zleva – spala asi se slepicema v kurníku, kdo ví. Sotva uzřela svého pronásledovatele, jak číhá za rohem, lišácky po jabloni vylezla na střechu a aby toho nebylo málo, posadila se na komín a zamňoukala: „Mňou, copak děláš Bene pod štítem a ty druhej upocenej na zahradě?“

Oba psi svěsili uši a naštvaně zalezli každý do své boudy. Do rána ani jeden z nich samou zlobou nemohl usnout a když se jim to k ránu podařilo, zdálo se jim o obou zlodějkách, jak je honí po půdách a po dvorku a ony jak už nemohou, nemohou...už už..a do toho:

„Bene, Lumpe, kde pak jste?“ Pan Jaroušek se udiveně rozhlížel po obou ospalcích, kteří jej ráno ani nepřišli přivítat.

Ben s Lumpem kuli na obě kočky pikle každou noc a ty dvě se jak hadi pokaždé vytratily. Měsíc ubýval a ubýval a oni už byli bezradní.

„Lumpe, nedá se svítit, tedy haf, ještě dá, ale za chvíli se nebude dát svítit, musíme něco vymyslet. Co kdybychom se naučili šplhat po žebříku?“

„Po žebříku? Co jsi se dočista pomátl Bene, to přeci nejde!“ Bázlivě na to Lump.

„Ale jde, odhodlaně na to Ben. Musíme to jen nacvičit, snad si nemyslíš, že jsme horší než-li nějaké dvě hloupé kočky, haf?“

„To ne, se ví, že nejsme horší, ale nemáme narozdíl od koček ostré drápky,“ zapochyboval Ben.

„Ale máme ostré zuby, haf, haf,“ nedal se přesvědčit Lump.

V podvečer se sešli opět pod žebříkem a Lump, který si vše vymyslel, lezl jako první. Těžké tělo se kymácelo na tlapách a co krok se propadlo skrze šprycle dolů. Po každém nezdaru se Lump bacil do čumáku a zakňoural, „kňůů“ ale nakonec, nakonec se mu to podařilo! Byl na půdě!

Ben, který zpočátku vzdoroval, byl šikovnější. Na každý nový špryclík se posadil, uklidnil se, pak se opět postavil na zadní a popolezl o krok výše. Podařilo se to! Oba skončili na půdě!

„A teď Bene,“ přikázal ihned Lump, „musíme najít ten měsíc a umístit jeho kousky zpátky na oblohu. Někam je sem určitě zlodějky ukryli, schází se tu každou noc - na stromech nic není, vše musí být zde.“

„Haf, jdeme..“ tiše na to Lump. Jenomže té noci už měsíc nevyšel vůbec a na půdě se rozprostřela naprostá tma. Neviděli ani na krok a tak museli pouze čichat.

„Ja voní Bene měsíc.“ Ozval se zoufale odkudsi Lump.

„Pse, nevím, tolikrát jsem k němu čichal, ale nikdy mi nepřišlo, že by měl nějaký pach.“

„Má to logiku, že není cítit, představ si, že by voněl jako klobáska a nebo jako vařená vepřová kolínka – to bychom jen slintali a měli stále hlad.“ Přistoupil k celé věci vědecky Lump a pak navrhl: „Co se dá dělat. Tak alespoň hodně šusti ocasem, ať oba víme, kde už jsme asi tak hledali.“

„Souhlas, moje řeč. Budu ocasem zametat jako s kočkou v zubech,“ zazubil se Ben, „ a ty s ním také hodně hýbej.“

A tak šustili a šustili, dokud se nad krajinu nevzneslo slunce a nenastal čas z půdy slézl. Jenomže cestu dolů ze žebříku už nenacvičovali.

„To je průser Bene, nejde mi to, zkus to ty,“ zabědoval Lump.

„No jó, nejde to!“ zabědoval Ben, sotva to také vyzkoušel.

V tom se ozvaly dveře od domku a z nich pan Jaroušek: „Bene, Lumpe, hergot, kde jste?“

„Haf, kňů,“ zakňoural Ben.

Pan Jaroušek vylezl po žebříku a rozesmál se: „ Kluci, jak jste se sem dostali? Pojďte, snesu vás..“

„Haf, povídá pak Ben Lumpovi, jen co sešli dolů. Měsíc nemáme a jsme teď pro smích.“

„Kňů!“ zalezl do boudy poníženě a smutně Lump.

O co však bylo jejich překvapení větší, když se už v podvečer objevil na obloze první kus měsíce a další noc další a další.

„Bojej se nás zlodějky, tak jej tam postupně zase vracejí.“ Zavrtěl spokojeně ocasem Lump.

„Protože vědí, že ani půda je přes náma neochrání,“ přitakal Ben se spokojeně vztyčenou hlavou k nočnímu rozkvetlému nebi.