Netopýr zahradníkem
(1. část)

František se brouzdal letním lesem a cestou od tety domů louskal jedno slunečnicové semínko za druhým. Teta moc dobře věděla, jak má ta semínka František rád a tak každý rok vysadila do zahrádky několik slunečnic.

Františkovi se domů moc nechtělo. Kamarádi byli na prázdninách a on má jet s maminkou a tátou za babičkou a dědou až za týden. Položil se tedy po starým dubem do trávy a očima sledoval silné větvoví. V tom vyskočil! „Jé, co to tam je!“ Ulekl se.

Na jedné z větví visel za nohy spící netopýr. Svým výkřikem František netopýra probudil.  Zvířátko se oklepalo a vycenilo úzké špičaté zoubky: „Co tu křičíš, vždyť je poledne!“

„Promiň netopýre, nevěděl jsem, že touto dobou spíš. Ty jsi ponocoval, viď?“ Pravil František.

„Hm, co se divíš? Touto dobou přeci každý slušný netopýr spí.“ Odsekl netopýr.

„Visíš tam vzhůru nohama jak Australan,“ ušklíbl se František.

„Jaký Australan?“ Zašklebil se vládce noci.

„Austrálie je daleká země. Kdybys měl lopatu s dlouhou násadou a kdybys dlouho hrabal, ocitl by ses v Austrálii. A nebo bys musel obletět celou zeměkouli. Každý Australan chodí hlavou dolů, říkala nám to paní učitelka Věrka ve školce, víš? Chodíš také do školky netopýre?“

„Ne. A jak pak spí v té Tvé Austrálii netopýři? Nepovídej, že také opačně?“ Slétl dolů netopýr a tuze se o tu podivnou zemi na opačném konci světa zajímal.

„To nevím. Ale paní učitelka říkala, že v té Austrálii je vše vzhůru nohama, tedy i ti Tvoji kamarádi tam budou spát také vzhůru nohama, tedy vlastně dolů nohama.“ Usoudil moudře František. „A mravenci tam nelezou po zemi, ale po nebi.“ Potom sáhl do kapsi a podal svému novému kamarádovi několik semínek slunečnic.

„To se jí?“ Vytřeštil oči na ta semínka netopýr. „Nemáš raději nějakého tlustého brouka?“

„Nemám, ale ochutnej je. Budeš slintat, uvidíš.“

A tak netopýr ochutnal  první semínko. Zašklebil se, vycenil opět zoubky a vyplivl ho do mechu. V té chvíli však netušil, jak právě tento okamžik změní celý jeho netopýří život.

Jakmile se s Františkem rozloučil, zahrabal ta poházená semínka pod zem, neboť chtěl mít pod svou vlastní větví uklizeno. Semínka vyklíčila a rostla. Netopýr zprvu nevěnoval mladým slunečnicím pozornost. Nějaké kopřivy, pomyslel si. Jenomže slunečnice rostly a rostly, až byly nejvyššími květinami v celém kraji. Není divu, že přilákaly pozornost nejen tohoto okřídleného morouse, ale i ostatních jeho kamarádů. Netopýr byl nakonec hrdý, že bydlí na takové krásné větvi.

Květy se přes den otáčely za sluncem. Netopýr si těchto maličkostí moc nevšímal, neboť každý pohyb slunečnic skoro vždy zaspal. Časem se však skamarádil s denním ptactvem, které chtělo bydlet u netopýra v podnájmu na téže luxusní větvi. Jeho zjevu a vyceněných zoubků se každý pták bál. Ptáci proto čekali do večera, až se pán větve vzbudí a pak si jej snažili získat různými pozornostmi. Netopýr běžně dostával k večeři masité cvrčky, mouchy, komáry, čerstvé kobylky i červíky.  Dostával jich tolik, že je musel mnohdy vypouštět zpět do přírody.

„Naučím-li se pečovat o slunečnice, vydělám si časem na let do Austrálie,“ pochvaloval si svůj nový vynález netopýr.  Své slunečnice pečlivě zaléval, oprašoval – co si budeme povídat, ty ohromné kytky se měly nakonec ještě lépe, než-li ty australské, které rostou vzhůru kořeny až do samého nebe.

Sotva netopýr sklidil na podzim semínka, začal na jaře s výsevem. Po roce tudy procházel opět František jdouce od tety domů. Nestačil se divit. Na loučkách, u kraje cesty i u potoka kvetly samé slunečnice! Netopýr spal na větvi se dvěma dalšími ptáky a podle toho, jak byl tlustý, bylo vidět, jak se má dobře.  V tom se ozvala ohromná rána a větev, na které ten těžký netopýr seděl, praskla.

„Není Ti nic netopýre,“ pravil František.

„Je, to jsi Ty?“ Zacenil se netopýr vida svého kamaráda.  „Díky Tobě Františku jsem se naučil starat o slunečnice. A když o ně budu pečovat, ptáci mne jistě velmi rádi jednou odnesou na svých křídlech až do Austrálie!  Pan Hraboš si mne také předchází, může totiž bydlet v mé slunečnicové zahrádce u lesa. Nenajdu-li vhodného ptáka, povídal, že se pokusí  do té země prohrabat skrz naskrz.“ Zasnil se netopýr.

„Takového ptáka, který unese tak tlustou létající myš, byl moc rád viděl. A hraboše, který si neubrousí cestou tlapky, také,“ rozesmál se František.

Netopýr posmutněl. Na tu Austrálii se tolik těšil! A vůbec, není přeci žádná tlustá myš...i když...

„Nebuď smutný netopýre. Abys věděl, jsi to nejchytřejší zvířátko, které se mi podařilo ve dne vzbudit. Proč chceš letět do Austrálie? Je tam jen poušť a vše vzhůru nohama,“ podivil se František.

„Chtěl jsem, „ pobrekával netopýr, „chtěl jsem si  zkusit spát s hlavou v oblacích. Když spím, mám ji věčně sklopenou dolů. Každá kapka mi steče po nohou a dále po mém chlupatém tělíčku až do nosu.“

„Vždyť hlavu v oblacích už dávno máš,“ podivil se opět František, „jsi jediný netopýr na světě, který si splnil takovýto svůj obrovský sen – naučil ses pěstovat slunečnice! To Ti nestačí? V Austrálii na poušti by Ti stejně každá květina uvadla. “

Netopýr se nadechl, div nepraskl, pak vydechl, div ne svoji duši, ta pochvala od Františka ho prostě potěšila. Od té chvíle přestal o Austrálii snít a snil o tom, že se stane zahradníkem.