Ve váze na stole uvadlé růže,

trny své tyčí

jak z rány kůže.

Hlavičky sklopené, barva se ztrácí,

lísteček na stůl spad,

bolest se vrací.

Ve váze na stole voda se kalí,

stonky skrz zmáčené,

v žalost se halí.

A seschlé lístky vzpomínky otvíraj,

tou barvou naděje

časem však skomíraj.

Ve váze voda dno si zle vyhlíží,

uvadlé růže  však zbaví potíží.

A vůně z růží,

ta už je vzdálená,

a v tichu pokoje cosi to znamená.

Pojítko života vyschne jen za pár chvil,

zůstane samota,

čas, ten to dovolil.