ale kách kách zvuky se množí, na rozmlží jedné a druhé místnosti nikdo nečte dveře, nehlaď tu

ruku, co s tvými ňadry, v tomto plochém světě nemám o nich zdání, mít tak z tebe co nejvíc,

referentku, morgensterna a světový názor stůl ubrus stůl a především ten názor jako jiskra by jím

proletěla, hezky zezadu, zpoza fólie všech očepýřených náhledů a dál štěkej vlku v rozchrápaném

lese, mně už je to ostatně putna nemelem voda vzala odvahu. až se ráno situace zopakuje, navrtáme

další důlek, které prase by nám chtělo vypít všechny stoly a především proč, ale p r o č necítím vůni

borovic když vane vichr od sahary tam přece a nebo ne nebo už vůbec ne ? samé neznámé skvrny

otrávily pohádku mechová chaloupka nevrní užuž za soumraku není kdo by létal z komína na

komín a zase zpátky do zahrady pod jabloně poklad ponk akát otevřenými dveřmi vtahuju tvé zlaté

pruhy, co asi zbyde a zda není irelevantní ptát se počítat malovat tvé chlupy papírem ohnutým přes

desku toho zasraného stolu v ulici tedy v ulici no té a té, už ani nevím, kde to bylo

michael mi řekl, že večer končí svět, praštil jsem ho do obličeje, protože, panebože!, co si počít se

třemi hodinami, přijal tuto omluvu, vysmrkal se do misky s kefírem a teď leží na gauči, prý

kontemplace

žádný svět asi neskončil, jen nějaký pořad o beruškách a senoseči, mám hlavu v jednom ohni, nohy

ve druhém, známka velikosti, pane kolego, ale vzpomínky jsou neúprosné, zase se smrsknu a je mi

akorát zima, venku se středostavovské děti honí po velikém obličeji, kdo ví, co z toho všeho bude

tok času, co nám zbývá, jen středa. po parapetu běží člověk s hořícím salámem, je teprve

dopoledne, zapletl jsem se do tvých vlasů, hřejí a vydávají zvláštní hudbu, chvílemi zlostnou,

chvílemi milostnou, ale nejsou to jen obrazy, snažíš se mi něco sdělit a zlomky slov víznou v hrdle,

překvapený ruměnec, dusíš se, snad - sejdeme se u princezny, vůně tekoucího skla plní den, dotek

krystalu na tváři. je lichý den.

je konec středy, konec středy je

až k tobě přijdu po měsíčním světle

chyceném v popraskaných zdech

budeš na mě jistě řváti vztekle

ale já vděčně budu sát tvůj dech

čím to, že voní velice tak pěkně

můj páchne jako nutrie

A jsem v Brně, jsem třeba v Praze, ve Zlíně, v Pardubicích, v Kroměříži... a všude na tebe myslím,

myslím na tebe ve Střílkách i v Přelouči, v Luhačovicích, v Plzni jsem nikdy nebyl, ale nebylo by

tomu jinak ani tam, myslím, tedy na tebe, všechna ta místa jsou jen jedním, nevšímám si žádných

detailů, kupříkladu sleduji krávu na louce a vidím tebe, jak na ní rajtuješ, jím v restauraci kuře a

přitom vůbec nejím, naopak pozoruji tebe, jak se láduješ, představuji si různé procesy v tvém těle,

mám chuť nakreslit podrobnosti tvého zažívání, všechna ta ústrojí, zaznamenat ty magické děje,

případně by to mohl udělat někdo schopnější, nehněval bych se, měl bych ho rád jako tebe a líbal

mu ty ruce hodné úcty, obětin etc. a zahříval ve svých dlaních, neboť by přitom nutně vydaly

všechno teplo.