|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
poslední verš
a báseň je dopsaná. Odložil jsem tužku a zvrátil se dozadu, předstíraje infarkt. Ozvalo se krátké zabzučení a vzápětí přiběhli dva urostlí zřízenci, popadli mou židli za nohy a odnesli mě na ní do prádelny. Chvilku jsem sledoval pračku a automaticky přikyvoval, Kšanda mi cosi nadšeně vyprávěla. Mám takovou představu, že si tím nevnímáním ostatních jednou pěkně poseru život, nevím, jak jsem k ní přišel, ale občas mě to trochu děsí. Nechci si stěžovat, že mě to děsí, děsilo by mě, kdyby mě to neděsilo, ale vůbec by mi nevadilo, kdybych takové ptákoviny nevymýšlel. Přímo bych to uvítal. Podal jsem Kšandě, seděla na pračce, báseň. Jmenovala se Svět jako motýlí sosák a nic. Dočetla a usnula, zřízenci odešli, pračka doprala. V prachu na zemi vytvářeli pavouci kosočtverce, zadíval jsem se mlsně na Kšandu - spala jako dudek. Hihihi.
(Sotva se sojčí pírko dotklo jejího nahého chodidla, dala mi takovou přes držku, že jsem se raději zase posadil.)
|
|
|