Já je nejdůležitější na světě… Ach, zapomněla jsem dodat: Moje já. Jmenuji se Jana. Když mi bylo šestnáct vzala mě jednoho dne kamarádka Soňa do Kláštera a seznámila s Petrem Měrkou. Můj první dojem z něj byl, že to je pěkný idiot. Mluvil jako intelektuál a na chodbě vedoucí k toaletám se mě se slovy:

„Jsem spisovatel porna,“ pokusil znásilnit. Odstrčila jsem ho od sebe vystřelovacím nožem a zanechala mu v břichu dobře 15 centimetrů dlouhou řeznou ránu. Podlomila se mu kolena, ale pacholek jeden se nezdál. Ustál to, ani neuronil slzu.

Na hajzlu jsem se posadila na mísu a pustila se do tvorby bytelného výmětu. Zapálila jsem si cigaretu, aby mi to líp uběhlo. Nikde jsem tu nenašla toaleťák, použila jsem tedy místo něj ručník. Vytřela jsem si s ním prdel, hodila ho pod sebe a spláchla. To mě mohlo napadnout, že se to ucpe. Ale nenapadlo. Vyběhla jsem na chodbu. Měrka tam už nebyl. Natrefila jsem na něj u baru. Zrovna do sebe obracel velkou vodku na posilněnou. Byl celý bílý a průsvitný jako stěna. Vrátila jsem se ke stolu, kde jsme seděli a řekla Soni, která pracovala jako zdravotní sestra, co se přihodilo. Okamžitě k němu přiskočila a zachránila mu život. Scházelo málo a vykrvácel by. Potom jsme zaplatili a všichni 3 se zdekovali.

Soňa nás vzala k sobě. Měla bráchu, kterému se říkalo Lejno a byl to hrozný ožungr. Přistihli jsme ho v ložnici zrovna když sodomizoval svého namol opilého fotra. Ten evidentně nevěděl, která bije. Slintal, pouze občas hlasitě zahuhňal něco, z čeho šlo s mírnou dávkou nadsázky vyvodit toto slovní spojení:

„Gól! Tak jsme jim přeci jen natrhli tu jejich zasranou buzerantskou řiť!“

*

S Měrkou jsem chodila 9 měsíců. Potom ho odvezli do blázince. Ve Vinárně na konci světa, která se nacházela v Úptí, jsem pár dní nato poznala Radima. Přišla jsem s ním do jiného stavu. Porodila jsem mu celkem tři děti, ale to poslední nebylo jeho.

Uběhlo několik let. Rozhodla jsem se navštívit Měrku. Jela jsem s kočárkem od vlakového nádraží a spatřila ho se sekačkou na trávu. Už z dálky mi připadal notně ubohý. Když jsem přišla blíž, mohla jsem rozeznat obrovskou zaschlou skvrnu zažloutlé barvy v rozkroku kraťas, co měl na sobě.

„Ty se počuráváš?“ zeptala jsem se ho s notnou dávkou jízlivosti v hlase. Netušila jsem, že bere pervitin a neudrží kvůli tomu ani stolici. Byl na kost hubený. Vlastně na mě působil dost nemocným dojmem. Můj dotaz přešel bez povšimnutí.

Pozval mě dál a ukázal mi svého otce. Byl po třech mrtvicích, dočista imobilní a po své ženě bezustání řval, že je kurva a alkoholička. Nepoznal mě, ani se na mě nepamatoval. Říkal mi Magdi, jako kdybych byla jeho dcera. Zrovna, když jsem tam byla, dostal průjem. Měrka se svou matkou se ho jali přebalovat. Zvedl se mi z toho pohledu a úděsného smradu žaludek. Pozvracela jsem se a beze slova rozloučení se zdekovala.

*

Být matkou mě nudilo. Nebylo mi ještě ani třicet. Cítila jsem marnost. Našla jsem si milence. Byl vášnivý a celkem i prachatý. Jeho stará se s ním nechtěla rozvést. Zabili jsme ji a strčili do žumpy. Měl velký barák. Rozhodla jsem se u něj zůstat. Radimovi se to nelíbilo. Nevím sice jak mě našel, ale jednoho dne se ozval zvonek a když jsem se podívala kdo to je, spatřila jsem jeho. Pokusil se ve mně vyvolat výčitky svědomí a dojmout mě pohledem na naše děti. V danou chvíli jsem však nedokázala myslet na nikoho jiného, než výhradně na sebe. Křikla jsem na něj, aby neotravoval a raději si našel novou piču.

Vtom se do toho vložil můj milenec. Vlastně teď už jsem ho považovala za stálého partnera. Řekl:

„Miláčku, co kdybychom se ho zbavili jako mé staré a děcka můžeme dovézt do nemocnice sv. Bimbase. V tamější márnici vykupují dobrovolné dárce orgánů.“

*

Udělali jsme to přesně tak jak předestřel. Za utržené peníze jsme si dopřáli luxusní dovolenou v Karibiku. Poslala jsem odtamtud Měrkovi pohled.

29. listopadu 2011