Obklopil se extází. Usmíval se. Život byl báječný. Oplýval samými klady a pozitivy. Byl mladý, pohledný, hezký a v řadě neposlední dokonalý.
Zamasturboval si a vyrazil ven. Svítilo tam Slunce a obloha byla bezmračná. Blankytně modrá barva vyvolávala v lidech optimismus a dávala jim reálnou naději v lepší zítřky.
Vzduchem poletovaly peníze. Neměly vůbec žádnou hodnotu. Leda tak estetickou. O čemž by se však dalo dlouze polemizovat.
Měl na sobě bílé slipy, které mu moc slušely. Byl hubený na kost. Žebra na něm doslova hrála. Ten zvuk byl dojemný a lascivně poetický. Melodie ladila s rytmem. Tyto neoddiskutovatelné aspekty, podtrhující jeho strhující charisma, k němu přirozeně lákaly pozornost všech dívčích srdcí, která minul.
Bušila a chtěla vyskočit z panen, jimž vyloženě připadal jako idol.
Ve tváři brunátná Miluna, roztomilá sexy holka se sto kily nadváhy, která na výšku měřila 150 a na šířku 185 centimetrů, mu stydlivě zastoupila cestu a zeptala se ho:
„Kampak jdeš, Tomáši?“
Tomáš se na ni usmál a odvětil:
„Do ráje, špekatá Miluno.“
Zachoval se netaktně a moc dobře si to uvědomoval. Bylo to od něj kruté, ale Miluna se beztak neurazila. Byla to blbá kráva, které nikdy nic nedocvaklo. Byla omezená jako buldozer s prázdnou nádrží na palivo.
Vtom se slova ujala Jana.
Vyloupla se jakoby odnikud. Byla nahá a vypadala jako barokní anděl.
„Tomáši,“ spustila, „vzal bys mě prosím tě sebou?“
Tomáš jí nabídl ruku a ona ji přijala.
Po pár krocích mu řekla:
„Tak a teď jsme milenci.“
„Jasná páka,“ reagoval on.
V ráji je to skvělé. Pořád tam jenom tvoříte. To není jako v životě, v němž ustavičně marní každý člověk svůj drahocenný čas.
Vlastní čas je specifická, nedlouhá, doba vymezená konkrétnímu subjektu od ničeho k ničemu, přičemž mezi tím cosi je, ale nikdo neví co, proč a za jakým vlastně účelem.
Tomáš s Janou byli v ráji šťastni. On psal povídky a ona malovala momentky. Oba byli originální a tudíž snadno rozpoznatelní.
Měli se rádi a tak založili rodinu. Bůh jim daroval byt. Nastěhovali se do něj. Nebyl velký ani malý. Byl tak akorát. Každý tam měl svůj pokoj. Pokud chtěli, nemuseli si přijít vůbec na oči. Vládly zde ideální podmínky jak pro činnosti kreativního charakteru, tak stejnou měrou se tu dalo maximálně uspokojivě relaxovat a inspirativně snít.
Všeho měli dostatek. Naprosto nic jim nescházelo, ani nenadbývalo. Všude kolem se rozprostírala harmonie s klidem. Ptáci zpívali a květiny voněly. Jemný osvěžující vánek vás příjemně ovíval a čechral ve vlasech.
A pak se jim narodilo dítě. Přišlo to náhle, jako úder z čistého nebe, který se vlekl po devět nekonečných měsíců. Během nich nevěděli co je čeká, ale následující skutečnost je mile překvapila.
Byla to holčička. Dělala jim jenom samou radost. Kakala a rostla jako z vody. Když jí bylo třináct let, přišla o panenství.
Tomáš s Janou se dívali na televizi, dávali v ní reinkarnaci, když se to stalo.
„HEK!“
Tomáš se podíval na Janu a zeptal se:
„Taky si zašukáme?“
Jana nebyla proti. Položila se lopatkami na záda, roztáhla nohy a čekala na předehru. Tomáš byl tak pozorný, že jí zasvětil celou jednu hodinu. Další hodinu promilovali a tu následující sténali nezřízeným blahem a rozkoší hraničící s transem.
Jejich život plynul v stále opakující se smyčce a nikdy nepřesáhli věk třiceti let. A to jenom z toho prostého důvodu, že se jim líbilo být mladými. Kdykoli ale mohli zestárnout, zmoudřet a plně se oddat universu – splynout s ním v jednotě Vědomí.
„Co budeme dělat teď, Tomáši?“ zajímala se Jana.
„Mohli bychom se jít okoupat,“ předestřel on a ona souhlasila.
Voda byla nádherně čistá. Šlo vidět až na samotné dno hluboké několik metrů. Skočili do ní. Plavali sem a tam a pak se na břehu opalovali.
Kolem poledne zavřeli oči a usnuli.
16. června 2011 Petr Měrka
|