Čtvero ročních období
(Antoniu Vivaldimu)
Smyčce
Mešita
Kaple
Strom, který vyrostl z krve
Obětní kámen
a skříň
kam jsem se chovával,
když jsem chtěl být menší než smítko v lidské dlani
Svítá
po stráních roste podběl
Athénin chrám
a kost
z které se stane flétna
Svatyně padlých jablek
Kostel
a šálek čaje
jazyk se miluje s porcelánem
ze země Ao Šena
zlatého draka
má z chaluh plášť a duhové srdce
Jeskyně plná předků
krčí svá kolena
před rudými býky
Nádraží
Dubový les
a palác z ledu
Bouře
a jezero bez labutí
Bázeň
a úcta
a strach
Oltář
a pavučina
houpací síť lákavá jak
čerstvě probuzené rty
Studna
a jahody pod peřinou
Klášter
a duny
tiché jak pátá hrna pyramidy
rybí život po životě
Uprostřed moře
opuštěná bárka
Motlitba
k duši
Do mého chrámu vejdi bosa
Adagio molto
„ Rozžal jsi měsíc ?“ volávám na kanovníka
On zapomíná
Má místo tváře zimní déšť
a místo kříže
blesk
Muž s hřeby v rukou shořel
Zůstal jen kanovník
Pod kápí plno vody
Někdy se dívám, jak sní
O bezděčném štěstí
O kartách
jež mívají tři strany
O borovicích a dešti
tedy o sobě..
Zapomíná
„ Bodejť !
Copak je vhodnějšího světla
pro nás dva a ty
co stojí v stínu ?“
Směji se
Dnes nezapomněl
Kolik má v sobě harf ?
E7
Mým oltářem je studna
Kdo přišel, aby zapomněl, pije
Kdo přišel, aby vzpomněl si, pije
Všicky pijí
Jen beduín si kleká
a dítě hází desetníky
že prý je v lidech moc pouště
a ta žirafa za výlohou vypadala tak hebce..
Mým oltářem je studna
Kanovník často pláče
Mlhavé tóny
V poledne přicházejí
slepé stařeny
a hnětou z vosku
sochy lidí
sochy snů
a chvil podmáčených medem
sochy rtů
a pro každý ret jedna
i pro jazyk
sochy slov i ticha
sochy vůní
mokrých vlasů
potu
a růží
sochy soch i souchotin
V noci se sochy milují
Voskové dlaně hnětou dlaně
až splynou
V poledne se vrací
slepé stařeny
aby z nich znovu vyhnětly sochy
Zvony
Jednou jsem seděl sám
na rozviklané židli
Končil se velký den
Víš,
všichni se smáli
i kaluže
plné papírových loděk..
Hodil jsem kámen
aby můj odraz na chvíli splynul s ulicí
Brzy se smály dál
a štěstí prýštilo
jako když se světlo
přelije
přes okraj Slunce
Hřejivé štěstí
a skleněné stěny
Končil se velký den
Svlékl jsem obrazům rámy
a doufal
že se barvy rozutečou
že promění noc
a lidi..
jen zkroutily plátno
Končil se velký den
Kanovník nametl na zrcadla prach
špinavým pírkem
z churavé poštolky
Cítil jsem
jak se bojí své tváře
Stmívalo se
po dláždění se rozléhaly
plechové kroky
pochybností
Kanovník zvolal, že musí pryč
a šel
Končil se velký den
Smetl jsem ze zrcadla prach
a počítal
otisky vlastních prstů
Bez nich by bylo prázdné
Mezihra
Dříve jsem si přál
obkreslit stín své ruky
když píše
pozorovat přitom obyčejné lidi
Jenomže žádný z těch stínů nebyl obyčejný
Pak
jsem se přestal cítit dobře ve své kůži
a všechny cizí mi
byly moc velké
Bloumal jsem v prostoru mezi
svou
a cizí kůží
Narážel do chrámových sloupů
Neviděl jsem
Neviděn
Slepota
šedavá slepota
přichází, když přestaneš věřit v růže
nebo kdy na ně myslíš
bez ustání
až zvadnou
Something on the way
Když jsem přišel poprvé
ostříhal jsem sochám vlasy
Nikdo si nevšiml, že nějaké mají
Sochám přece
vlasy nerostou..
Když jsi přišla ty
ozářilas chrám
svou tváří Večernice
a s úsměvem ses zeptala
proč nestříháme sochám nehty
Musel jsem se ti smát
I můj psací stroj ví
že sochám nehty nerostou..
Flamma
Bývám němý
jako Bajaja
Princ jehož příběh jsem zapomněl
Bývám i slepý
jako
jako Bajaja
jestli byl člověk, neviděl
Žil v pohádce
kanovník se někdy ptá
proč se snílci nespálí o hvězdy
A přitom fouká na slunce
když se mu chce večer spát
Jednou ho zhasl
Prý mám
hlas císaře
a tvář Botticelliho anděla
Diktátor a manýrismus
radši bych neměl vycházet ven
L’inverno
Ze slz
když stanou se
sněhové vločky
je bílo
jakoby se zima rděla naruby
Mám v pokoji
čtyři stěny a krb
Vzpomínky na chvíle, které jsme neprožili
Oheň je chrám v chrámu
Zapomenutá píseň pravěkých lovců
Těch, kteří neumrzli
Ráno
když třesu se
že necítím tvé tělo
zápolím s otázkou:
Zrodil-li se oheň v očích
kam pochovat popel ?
Continuo ?
Zpovědník je podivín
Nikdy se neptá
Občas mu vyprávím
že jsem se po cestě chvěl
a zapomínal dýchat
Od paty k hlavě
že utíkala procesí
a nebylo hlasu, který by vzkřikl :
„ Trpělivost ! “
Že se lampy probouzely
jedna po druhé
že jsem se bál své touhy
Vyprávím mu
o tvých prstech
a pohanských tancích, které tančí
s mojí dlaní
o tvé kůži
a vůni zapadajícího slunce
o objetí rtů
a pouti rukou k oázám těl..
On nezná
pocit leguána, který se štítí vlastních slov
Já ano
i prázdnou ozvěnu smíchu
Neviděl
vyčítavý pohled
pouliční lampy
(hodinu předtím jí slušely tvé oči)
Neplete si navzájem
své nohy
Nikdy se neptá
..a smyčce na strunách
jak vesla v bouři
pohoří v čase
laskaná ňadra
podzimní listí
vzdmíhají se..
Nikdy se nezeptal
Třeba už za tou plachtou léta není