Pod klenbou chrámu

dětí Izraele

se vznáší hebké tremolo.

Chvílemi plaše, jindy dravě, směle,

tu zplna hrdla,

tu zas napolo

zpívá nám, až se srdce svírá,

že ty a já jsme

jedna mysl, jedna víra.

Jedna víra i  naděje,

že prsty kytaristy

nám dříve,

než se nadějem,

odhalí nové listy

knihy, jíž zatím čteme

každý jinou půlku.

Ale teď pst!!!

Mistr preluduje

a my jsme teprv

u titulku.