Jsem dědicem toho nejmenšího
a nejzbytečnějšího na tomto světě,
jsem dědicem dávno zapomenutého
a vlastně mrtvého básníka.
Jen zatím ještě nevím jestli je to dar
nebo prokletí…
Láska je jako milióny motýlů,
kteří ze mě za večera vylétaly,
ve snaze urvat pro sebe ten nejkrásnější
a nejvoňavější z květů…
Láska je jako milióny motýlů,
kteří ze mě vylétaly a usadily se ti
ve tvářích i ve tvém úsměvu.
Láska je jako miliony motýlů,
melodii jejichž křídel ti
s večerem vplétám do vlasů.
Láska je jako milióny motýlů,
kteří ze mě za večera vylétaly
a o kterých si hloupý básník myslí,
že ráno, že se vrátí…
Láska je jako vítr ve tvých vlasech,
který si s nimi hraje a čechrá je
a volným pádem je ukrývá do mých dlaní…
Láska je jako vítr,
tak zkus ji zkrotit,
zkus ji chytit,
zkus ji vlastnit…
Láska je jako druhá věta
Vivaldiho čtvera ročních dob,
je stejně melodická je stejně tichá,
je stejně bouřlivá…
Láska je bouřkou,
je vichřicí a deštěm,
je jako ta letní bouřka,
rej barev světel a zvuků a ticha.
Ticho přichází po bouřce
a v tom tichu motýly nelétají.
Bouřka je vrahem motýlů.
Láska je vrahem sebe sama.
Láska je slovo,
slovo které jsem podědil
a slova jak motýly
ze mne za večera vylétaly,
než přišla bouřka
a ze všech motýlů
zbyl jen jediný,
zbyl jen Smrtihlav.
Jsem dědicem toho nejmenšího
a nejzbytečnějšího na tomto světě,
jsem dědicem jeho prokletí.
Znám všechna slova
a umím je použít,
umím napsat větu
a umím jí dát smysl.
Tak teď možná jenom zbývá
se ji ještě naučit žít…
Třeba to málo pro sebe
ještě někdy udělám…
|