Tma kamkoli se pootočím.

Slabý závan vlhce vonícího vzduchu.

Zvolil jsem si to tak, zůstat zde, v této místnosti,

v přítomnosti tmy.

 

Děti už dávno odešly z domovské náruče,

bydlí ve svých vlastních rodinách

v sousedních městech. 

Silkrien zemřela docela nedávno.

Odešla vznešená, smířená, se slabým pousmáním.

Stopy nemoci na ní nebyly téměř poznat.

 

Je zvláštní žít a bydlet v pískovcové hoře.

Venku žhne přes den sálavé jižní slunce

uvnitř příjemné ochlazení, stálost stěn, 

poklid setrvání v stínu. 

 

Jen podle neurčité nálady a míry únavy

vnímám fáze noci.

Ochutnávám čaromoc nezavřít oči, neusínat.

Vyčkat v úplném uvolnění na další příběh,

nově vdechnutý život.

 

Rozhlížím se v tom mateřském lůně,

pozorně a přece uvolněně

naslouchám vypravěči.

 

Přišel, dostavil se, je tu - šťastný,

že se na něj nezapomnělo.