|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
"O jasnovidných snech
Únor, zapadající slunce pohádkově barví obzor. Sjížděl jsem na svém koni serpentinu od dolu Felicián k Báňskému inspektorátu západ Sokolovských hnědouhelných dolů. Kopyta klisny Lízy pravidelně klapala. Císařský les za řekou Ohří byl ozářen rudým odleskem zapadajícího slunce.
Líza byla všestranný kůň. Uměla tahat kočár, byla vynikající i pod sedlem. Rád jsem s ní v samotě borových lesů rozmlouval jako s duchovní bytostí. Líza se zastavila, otočila po mně hlavu a telepaticky mi sdělila: „Brzy mě opustíš a poběžíš pěšky za západní hory.“
Neodpovídal jsem, věděl jsem, že může mít pravdu. Události se řítily jako lavina. Ve vzduchu bylo cítit převrat, na kterém jsem se nechtěl podílet. Dvacátého třetího února jsem podal výpověď a jako důvod jsem uvedl, že hodlám začít studovat na vysoké škole.
Líza se zhluboka nadechla, hlasitě zafrkala. Cítila, že jsme si spolu vyjeli naposledy. Oblíbil jsem si přítulnou klisničku. Byla velmi ráda, když si mohla čumák strčit pod moji paži a klidně stát. Jinak ale byla kůň jako všechny ostatní. Občas při přeskakování potoka mě shodila. V tu chvíli cítila volnost, nestarala se o můj osud, využila svobody a šla se pást.
Po Novém roce 1948 se mi její ušlechtilá hlava s bílou lysinkou začala zjevovat ve snech stále častěji. Opakovala ve snu slova: „Hrozí ti nebezpečí!“
Měla pravdu. Jakmile jsem podal výpověď, přišel za mnou vedoucí revizního oddělení Adolf Kolínek. Prozradil mi, že dostal od sociálně-politického náměstka centrálního ředitele Josefa Kušky rozkaz, aby co nejrychleji připravil nějaký materiál, na základě něhož bych mohl být vydírán nebo obžalován, nějaký materiál, který by dokazoval, že jsem se svěřeným majetkem nehospodařil dobře.
Vzpomněl jsem si na dobu problematických začátků. Těžba nemohla být rozšířena ne kvůli nedostatku těžkých mechanismů, ale kvůli nedostatku kancelářských počítaček. Radili jsme se na generálním ředitelství s centrálním ředitelem a kdosi dostal skvělý nápad.
„Poradíme se s prokuristou ředitelství panem Pardonem, šéfem nákupu.“
Pan Pardon prohlásil, že v celé republice není nikdo, od koho bychom počítačky mohli koupit, vyjma snad jedné tajemné firmy v Praze. Firma Hejna se netěšila dobré pověsti, ale zboží byla schopna dodat. Ředitel i já jsme shodně zkonstatovali, že počítačky pro provoz našeho mamutího podniku nutně potřebujeme a na pověsti dodavatele tolik nezáleží. Zároveň jsme se dohodli, že pokud budeme od firmy Hejna cokoli objednávat, budou všechny faktury schvalovat centrální ředitel a dva náměstkové. Mým úkolem bylo spojit se s Hejnou a zajistit nezbytné stroje pro naše kanceláře.
A tak jsem se seznámil s panem Ervínem Hejnou a jeho disponentem Koblihou. Dozvěděl jsem se, že Ervín zboží kupuje od ruských důstojníků. Přiveze jim plné nákladní auto vodky a zpět si odváží náklad počítaček. Podle sdělení Rusů pocházejí z německých továren, jsou to prý trofejní předměty. Hejna na veškeré zboží řádně vystavuje faktury a platí daně.
Pan Kobliha mě uklidnil: „Ervín je přesvědčen, že ho nemůžou zavřít. Má pět dětí, kdo by živil tolik hladových krků, kdyby byl táta v kriminále.“
Dojeli jsme s Lízou ke stájím v domě náměstka centrálního ředitele ing. Josefa Piňose a předal jsem Lízu stájníkovi.
Sociálně-politický náměstek Josef Kuška mě nenáviděl, protože jsem jako předseda Svazu osvobozených politických vězňů měl možnost seznámit se s jeho minulostí. Byl totiž za okupace vězněn, ovšem ne pro odbojovou činnost, ale kvůli nedovolené porážce vepře. Ve vězení přišel při řezání dřeva o ruku.
Kuška proti mně postupoval zákeřně. Nařídil, aby byla okamžitě propuštěna moje sekretářka paní Ludmila Wandererová. Nemohl jsem jeho rozhodnutí nijak zvrátit, přikázal jsem alespoň vyplatit jí tříměsíční plat.
V napjatých únorových dnech jsem dostal zprávu, že jsem byl zvolen předsedou Koordinačního výboru tří odbojových organizací na okrese Sokolov. Výbor zastřešoval a sjednocoval činnost Zahraničních vojáků, Svazu národní revoluce a Svazu osvobozených politických vězňů. Jako novopečený předseda jsem narychlo svolal tajnou schůzi zástupců organizací. Jediným bodem jednání bylo zodpovězení otázky na čí stranu se my, odbojáři, v následující krizi postavíme. Budeme poslušni rozkazů prezidenta republiky, nebo podpoříme předsedu vlády Klementa Gottwalda? Riskoval jsem velmi, když jsem schůzi svolával. Více než polovina přítomných byli členové KSČ. K mému překvapení všichni jednomyslně hlasovali věrni své vojenské přísaze pro prezidenta dr. Eduarda Beneše.
Nejednalo se o žádné protistátní spiknutí, ani hnutí odporu, protože Beneš byl stále hlavou státu a já jsem věřil, že jím ještě dlouho zůstane.
Doufal jsem, že vyhlásí stanné právo a dočasně jmenuje úřednickou vládu. Jak známo, orgány Ministerstva vnitra zabránily prezidentovi pronést ohlášený projev k národu a Gottwald po demisi ministrů sestavil vládu novou, jemu vyhovující a prokomunistickou.
Únorovým „vítězstvím“ bylo vše ústavní a demokratické zmařeno. Naše akce se stala ilegální a jediný způsob záchrany byl rychlý odchod do exilu. Věděl jsem, že mi jde možná i o holý život. Za pomoci belgického přítele Loraina Leysena jsem se pokusil vyvézt do Bruselu velký kufr s ošacením. Už v Praze mě však jistý takypřítel zradil a místo mého poslal za hranice zavazadlo svoje. Neměl jsem o záměně nejmenší tušení.
Počátkem března se na mě obrátil předseda ONV Sokolova, abych v den narozenin Prezidenta-osvoboditele promluvil na shromáždění občanů v Hornickém domě. Sám jsem si mohl zvolit téma promluvy. Nazval jsem svůj projev: „Jak by se TGM díval na únorové události?“ Shromáždění přijalo moji řeč bouřlivými ovacemi.
Za několik dnů mě sousedka informovala, že kolem domu se ochomýtali jacísi muži z SNB a zabavili moji poštu. Uklidnil jsem ji a šel domů pevně přesvědčen, že se v klidu vyspím. Věděl jsem, že nyní si budu muset poradit sám, útěk jsem neměl naplánovaný ani připravený.
Kolem páté hodiny ráno jsem zaslechl matčin naléhavý hlas: „Bohouši, utíkej, jde ti o život!“
Dlouho jsem se nerozmýšlel. Rychle jsem vstal, nabil jsem obě pistole, do kapes nacpal náhradní zásobníky a svazek bankovek. Pustil jsem gramofon s Mozartovým Requiem, napil jsem se čaje, oblékl si nový kožený kabát s teplou podšívkou a aniž bych zamkl byt vyběhl jsem ven.
Na citickém nádraží jsem si koupil jízdenku do Chebu. Měl jsem štěstí, vlak právě přijížděl. Z okna rozjíždějícího se vlaku jsem se naposledy podíval směrem k domu, kde jsem bydlel. Zahlédl jsem, jak před domem prudce zabrzdilo auto a z něho vyskákali čtyři příslušníci SNB se samopaly. Vlak nabíral rychlost, ujížděl k Chebu. Ve vagóně jsem byl zcela sám, možná, že SNB bude hlídkovat na chebském nádraží.
V Chebu při výstupu jsem raději použil jednoduchý, ale účinný trik. Vystoupil jsem na opačnou stranu vlaku a z nádraží vykličkoval přes provozní zázemí. Vyhledal jsem první pánské kadeřnictví, abych se nejen nechal ostříhat, ale i získal důležité informace. Potřeboval jsem si také zatelefonovat. Spojil jsem se s ředitelem místní nemocnice Josefem Závitkovským, bývalým spoluvězněm z Creussenu. Udal jsem místo, kde se nacházím a požádal jsem ho, aby pro mě poslal sanitku, protože potřebuji naléhavě a rychle pomoci. Na nic se mě nevyptával. Jen mi klidně sdělil: „Dnes ti ještě pomoct můžu, dnes jsem ještě ředitelem. Dostal jsem výpověď, moje žena si podřezala žíly a je mrtvá.“
Zanedlouho jsem seděl v Josefově bytě, on pro mě připravoval jídlo, strašnou osobní tragedii přijímal se stoickým klidem jako života běh. Otevřeně jsem se mu svěřil, že chci přejít někde kolem Libštejna hranice, v tamějším polesí byl vedoucím lesní správy další z mých přátel, pan Schwarz. Nakupoval jsem od něho dříví pro doly.
Do svého přesunu k hranici jsem musel zasvětit ještě dalšího člověka, vedoucího libštejnské záložny Bořivoje Kašpárka. Telefonicky jsem ho požádal, aby za mnou přijel do Chebu. Příliš se mu nechtělo, měl totiž právě před svatbou, ale pak přece jen přijel.
To, co mi řekl o situaci v Libštejně, mě znepokojilo.
„Bohuši, včera přijely posily, asi osmdesát lidí z SNB, obsadily hranice. Vojáci a policie kontrolují všechny, kdo vystupují v Libštejně a ty, kteří tam nebydlí okamžitě zatýkají.“
Pro mě nebylo cesty zpět.
„To nevadí, pojedeme k vám nejbližším autobusem. Sedni si dál ode mě, nehlas se za žádnou cenu ke mně, v Libštejně běž pomalu domů, ale neuteč mi.“
Bohušu, ty budeš střílet, já to vím, ty budeš střílet. Copak ti nestačila válka!“
Chápal jsem jeho opatrnictví, měl před svatbou.
„Uvidíme, Bojo,“ snažil jsem se ho uklidnit, „jsi moje poslední naděje. Jde mi o život, ale tobě bych ublížit nechtěl.“
„Já mám s tebou takovou smůlu,“ brblal Kašpárek, „člověk si chce založit rodinu, zase se mu všechno zkříží.“
V autobuse jsme si sedli daleko od sebe. Kašpárek byl bledý jako stěna. Jakmile jsme zastavili v Libštejně, ihned nastoupil příslušník SNB a kontroloval doklady. Všichni, až na mě, byli místní.
„Co vy tu děláte, až z Falknova?“ zeptal se opatrně příslušník.
Vytáhl jsem závodní průkaz.
„Jedu na Lesní správu za panem Schwarzem nakupovat dolovinu, jezdím sem pravidelně už tři roky, klidně si to ověřte. Netušil jsem, že dnes potřebuji zvláštní povolení, abych mohl pracovat.“
Policista si prohlédl ještě jednou můj závodní průkaz a zasalutoval.
Přidal jsem do kroku, abych dohonil Kašpárka. Ubytoval jsem se u něj a požádal ho, aby zavolal panu Schwarzovi. Pan Schwarz dorazil ve chvíli. Vysvětlil jsem mu, v jaké situaci jsem se ocitl.
„Samozřejmě ti přechod zařídím. Můj bratr je hajný, je to sice alkoholik, dělá za peníze i pro SNB, ale zatím na něj mám vliv, poslechne mě. Tebe převést musí a kdyby tě podrazil, tak mu naperu srnčí broky do břicha.“
U Kašpárka se postupně sešlo sedm lidí, kteří se chtěli dostat přes kopečky. Před plánovanou svatbou byl dobře zásoben a tak jsme neustále jedli a pili. Kašpárek už nic neříkal, rezignovaně mávl rukou.
Po několika dnech usoudil: „Kluci, lidé z města už si vyprávějí, že je u mě hodně lidí, dneska v noci budu muset jít s vámi. Převaděč pro nás přijde kolem deváté hodiny. Vymínil si, že mu musíte odevzdat všechny zbraně. Cestu prý zná jistou, ví o strážných na hranicích všechno, chodí k němu chlastat.“
Převaděč přišel hodinu před odchodem. Vracel se z Bonnu a varoval nás. O uprchlíky z Československa se prý nikdo nestará, jsou ubytováni v dřevěných lágrech, o které pečuje německá správa jako o sudetské vysídlence.
Přesto nikdo z nás nezůstal. Pochodovali jsme tmavým lesem a k ránu jsme dorazili do Bavorska. Tam na nás čekali němečtí pohraničníci.
Jeden mě uvítal slovy: „O vás už víme několik dní, vaši fotku mají stráže po celé hranici.“
Přijeli američtí vojáci, moje jméno si jen zapsali, ostatní odvezli k výslechu na CIC do Selbu.
Tak jsem tedy byl v Bavorech! Bez rezervních ponožek a kapesníku, jako pravý asketa, který se vydal na cestu do bezdomoví. Vůbec jsem netušil, že se právě započala moje cesta kolem světa. Ani o józe jsem neměl ponětí. Pocit štěstí, který se mi rozlil po celém těle, mi vydržel několik dní.
Schwabach bylo romantické bavorské městečko. Ze Selbu mě odvezli v březnu 1948 právě tam. Dostal jsem se do prvního uprchlického tábora. Budovy byly vybudované z lehkého dřeva, každý měl své soukromí omezeno pouze na vlastní postel. Samozřejmě, že jsme spali ve třech patrech nad sebou. Společné umývárny, kde tekla pouze studená voda, byly využívány k osobní hygieně, na praní a k umytí jediné jídelní misky. Všechno mi připomínalo německé vězení a válku. Jen strava byla lepší, najedli jsme se dosyta chleba a brambor.
V jednom baráku bydleli všichni pohromadě: ženy, muži, děti, nemocní. Světnice páchly potem, močí a cigaretovým kouřem. Převážná část uprchlíků na tom byla stejně jako já. Přišli v jedněch šatech a s holýma rukama.
Březen, všude ležel sníh, baráky nebyly vytápěné, okna netěsnila. Prochladlé děti se pomočovaly. Spal jsem zabalený do svého teplého kabátu, ostatní se přikrývali pouze tenkými dekami. Dnes, když si po padesáti letech při psaní opět vybavuji tehdejší situaci, těžko chápu, jak jsem všechno mohl vydržet.
Poválečnou emigraci nelze v ničem srovnávat s uprchlíky z roku 1968 a následujících. Ti druzí využívali všech výhod moderního cestování.
Poválečné Německo bylo spálenou zemí. Velká města vybombardovaná, jídlo na lístky jako za války, za říšskou marku se nedalo nic koupit. Tvrdším platidlem byla americká cigaretová měna a kvetl černý obchod postavený na směnné hodnotě zboží.
Pár drobností nutných pro udržení základní osobní hygieny jsem vyfasoval, něco mi přivezl přítel Karl Zink z Beyreuthu. Jeho byt byl sice za války vykraden, sám měl jen to nejnutnější, ale i o to se se mnou rozdělil. K Zinkovi měl podle původního plánu dorazit můj kufr se šatstvem, ale co naplat, v boji o přežití selhávají někdy i nejlepší přátelé. Zink dokázal, že jsem se stal šťastným majitelem holicího strojku, mýdla a ručníku.
V uprchlickém táboře se sešla velmi nesourodá společnost. Lidé po únoru 1948 utíkali z republiky jako zvěř z hořícího lesa. Poslanci a političtí prominenti byli „polapeni do zlaté klece“ ve Frankfurtu nad Mohanem. My ostatní - inženýři, dělníci, živnostníci, učitelé, faráři, kazatelé, studenti, alkoholici, šmelináři, prostitutky - jsme museli zůstat ve Schwabachu. V našem táboře byste našli třeba i členy osobní stráže generála Goliana, kteří bojovali ve Slovenském národním povstání.
Ze Slovenska pocházel novodobý prorok, vysokoškolák a básník Tibor Prekliatý. Z mladých studentů vytvořil klub Prekliatců. Společně zpívali písně, které sami skládali, zdálo se, že se jich lágrová bída nedotkla. Jeho skupina však neměla dlouhého trvání. Našel si dívku, českou studentku, s tou pak propagovali pro změnu volnou lásku. Pokud si vzpomínám, byla to ale láska opravdu velká.
Uprchlíci ze Slovenska se vysmívali politikům, kteří s nimi sdíleli stejný lágrový osud, že bez boje kapitulovali. Ti z Trenčína vyprávěli, jak Alexandr Dubček, tehdy okresní tajemník, radikálně účtoval s demokratickou většinou.
Časy se mění, dobrý charakter se u příslušníků malých ovládaných národů již zřejmě necení. Tak, jak se obchoduje s olympioniky, tak se obchoduje i s politiky. Jen když nekladou odpor mocným, jsou ochotní tančit kolem zlatého telete.
Šmelinářům kufry přetékaly říšskými markami, aktovky českými korunami. Řezník, Pražák, otevřel kufr naditý tisícikorunami a pobídl nás jako by nabízel jitrničky ze zabíjačky: „Kluci, berte si, mám tady čtyři miliony.“
Takováhle pohostinnost byla ale mezi uprchlíky výjimkou.
Do tábora čas od času zavítali verbíři francouzské cizinecké legie. Přivezli s sebou masové konzervy a cigarety. Naverbované kluky opatřili entranžerkami, francouzskými vojenskými lístky a odvezli je do francouzské okupační zóny. Pak putovali do Marseille na první výcvik a odtamtud do Alžírska do Sidi bel Abes, kde poznali, co to je peklo. Po krátkém výcviku byli posíláni do Indočíny, kde většina našla smrt.
Nechyběli ani verbíři hledající agenty chodce pro západní rozvědky. Tihle muži a ženy si značně vylepšili životní úroveň. Do tábora za nimi dojížděli důstojníci v luxusních limuzínách.
Jednou za mnou do lágru se Zinkem přijela jeho bývalá manželka Elsa Baumann. Její zevnějšek dával tušit úspěšnou podnikatelku. Moderně oblečená žena vlastnila velkou nádražní restauraci v Essenu. Přivezla mi jako dárek dvě nadité tašky. Jednu potravinovými lístky a druhou stomarkovkami. Zařídila a zaplatila pro mě a pro Zinka pobyt v hotelu v Garmich-Partenkirchenu.
Změna prostředí zapůsobila jako doušek živé vody. Jaro se hlásilo o svou vládu, my jsme chodili po alpských stráních. V údolích vše kvetlo, dýchali jsme čerstvý vzduch a pili vodu přímo z potoka. Zink potkával kamarády z bývalé císařské armády, od kterých jsme dostávali zadarmo chleba a sýr.
V Ga-Pa jsem najal amerického kurýra Hladíka, aby za mnou přivezl přítelkyni Růženu ze Sokolova. Neměl jsem při útěku čas se s ní ani rozloučit. Operace se zdařila, Růžena dorazila do Schwabachu. Přivezla mi boty a šaty, ale hlavně novinky z domova. Růžena dříve pracovala jako zdravotní sestra u mého přítele doktora Pavla Davidoviče, který také v únoru uprchl. Namířil si to rovnou do Izraele.
Růžena dostala od příbuzných v USA záruční list pro emigraci, já neměl nic. Snažili jsme se, abychom mohli vycestovat spolu a proto jsem kontaktoval Loraina Leysena v Bruselu, zdali by mi mohl pomoci. Leysen mě pozval k nim do Bruselu. Složitou cestou jsem získal padělaný československý pas a s ním jsem projel všemi třemi okupačními zónami. Leysenovi mě v Bruselu srdečně uvítali ve svém domě. Dorazil jsem však těžce nemocný hnisavou angínou. Pokoušel jsem se léčit sám přírodními prostředky, protože na nemocnici jsem neměl peníze. Díky Leysenově štědrosti jsem byl přijat v nemocnici Sv. Alžběty, kde mě důkladně vyšetřili a léčili účinným penicilinem. Později mi lékaři svěřili, že nedoufali v moje přežití. Penicilin rychle účinkoval a za týden jsem byl zpět u Leysenů.
V Bruselu jsem měl další jasnovidný sen. Viděl jsem pěkný pokoj mého proradného přítele, který mě připravil o velký lodní kufr, tedy prakticky o celý můj majetek. Přítel bydlel v Mnichově v Mauerkircherstrasse. Viděl jsem, jak se drží za srdce a tiše naříká, vstal z křesla, pokusil se o pár kroků, padl na kolena s rukama sepjatýma jako při modlitbě a plazil se ke mně, z úst mu kapala pěna. Padl tváří na koberec a byl mrtev. V té chvíli jsem věděl, že skutečně zemřel.
Uvědomil jsem si, že tím, že mě okradl o poslední věci, mi vlastně nesmírně pomohl. Kdybych se tenkrát objevil v táboře jako majitel čehokoliv, vyprovokoval bych u značné části ostatních uprchlíků hněv, moje pozice mezi nimi by nebyla dobrá. Takhle jsem byl jako bývalý politický vězeň a frontový voják příkladem pro mnohé. O józe, taoismu, buddhismu jsem tenkrát neměl ani potuchy, jako pravověrný katolík jsem vše pokládal za velikou milost Boží vymodlenou mou matkou.
S Lysenem jsme plánovali založení obchodní společnosti, avšak on byl zaměstnán osobními záležitostmi. Jeho manželka zůstala v Československu, našla si tam milence a odmítala vrátit se za manželem do Belgie. Žádnou společnost jsme tedy nezaložili a já se dobrodružným způsobem přes tři okupační zóny vracel do Schwabachu.
Uvítali mě jako zkušeného cestovatele. Bez mého vědomí „in absentio“ mě někdo z kamarádů přihlásil k emigraci do Austrálie. Vcelku jsem nic nenamítal, možnost poznat kus světa se mi zamlouvala, přestože jsem nepřestával myslet na to, že se ve vhodnou chvíli vrátím domů k rodičům. Mezinárodní organizace IRO s námi měla jiné plány. Chtěla nás co nejdříve a v co největším počtu usadit v zámoří.
Zatímco jsem pobýval několik měsíců v Belgii, změnil se život v Německu k lepšímu. Po měnové reformě hodnota marky stoupla, byl nastartován německý hospodářský zázrak. V obchodech se objevilo luxusní zboží, ale černý obchod se zlikvidovat nepodařilo. Stále se dobře žilo překupníčkům nylonek, cigaret, koňaku.
Na obchodě s francouzským koňakem jsem se pokusil zbohatnout i já. Do akce mě zapojil Emil Krupica, pětačtyřicetiletý obchodník z Prahy. Spojovala nás možná společná budoucnost: i on byl přihlášen k cestě do Austrálie. Stal jsem se majitelem firmy, protože jsem plynně mluvil francouzsky, a Emil mým zaměstnancem. Přesně, jasně a rychle jsem vyjednával podmínky s francouzskými důstojníky, dodavateli zboží. Obchod utěšeně vzkvétal, prodávali jsme jen za nové marky. Třikrát jsme navštívili francouzskou okupační zónu a můj kapitál vzrostl na víc než tisíc nových marek! Emil nám předpovídal světlou budoucnost. Ale...
Jednou po dlouhé vyčerpávající cestě Emil na hlavním norimberském nádraží otevřel bez mého souhlasu láhev vzácné tekutiny a lil ji do sebe jako pivo. V tu chvíli jsem poznal, že je alkoholik a že s ním spolupráci musím skončit.
Pokusil jsem se ho přimět k rozumu, ale marně. Vyčítal jsem mu: „Musíme teď s kufry obejít řadu podniků a ty vypadáš jako živá mrtvola.“
Emil se hájil, navrhoval, že než se trmácet po městě bude mnohem výhodnější střelit celý náklad v nočním podniku Apollo na konci Ludwigstrasse. Alespoň budeme mít brzo padla, odpočineme si a najíme se. Apollo byl vyhlášený podnik plný emigrantů, dobrodruhů, špiónů, zlodějů a prostitutek. Emil se nabídl, že teď bude pracovat zase on a obchod dotáhne do konce, ať se jen jdu klidně najíst a o nic se nestarám. Byl jsem strašně unaven, neměl jsem proč Emilovi nevěřit. Přisedl jsem k ruskému emigrantovi, poručil jsem si večeři a čaj. Dali jsme se do hovoru, rozebírali jsme vážná politická témata, ani jsem si nevšiml, jak hodiny utíkají. Najednou se mi zdálo, že nálada kolem nás je podezřele veselá.
Zavětřil jsem, Emil nikde! Našel jsem ho ležet na chodbě zpitého do němoty. Zmizelo i třicet pět lahví drahého francouzského koňaku, které Emil v opilosti rozdal českým emigrantům. Přišel jsem o „firmu“, parťáka i kapitál.
Definitivně jsem se rozhodl, že odjedu do Austrálie. Společně s přihláškou jsem musel podepsat i prohlášení, že po dobu dvou let přijmu jakoukoli práci, která mi bude u protinožců přidělena. Úpis jsem bral na lehkou váhu. Zajímalo mě dobrodružné cestování lodí přes rovník, s australskou emigrantskou realitou jsem si těžkou hlavu nedělal.
dr. Bohumil Houser, Brno, 70-80. léta 20. st., Brno
Pozn. -"info o autorovi a jeho díle zájemcům dodá "Zeanddrich E."
."
|
|
|
