|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
doc. dr. Ivan Štampach:
Člověk uprostřed vztahů
přepis části přednášky, OUB Staňkova, Brno, 2007
"I ten egocentrik, individualista, se může domnívat, že poznává, ale je tam snadné odlišení. A to si může každý především otestovat sám u sebe, a případně u jiných lidí, ale je tam riziko, že to nevidíme zcela správně.
-Jak? Tam, kde to, co nazýváme poznáním, není nic jiného, než řekněme, hromadění informací, tak to je ta egocentrická karikatura poznání, a vůbec tím za sebe nevystupujeme, naopak jen nabobtnáváme, narůstáme dál a dál až k prasknutí, a můžeme být chodící encyklopedie, atd., a ke skutečnému sebepoznání a poznání světa kolem nás jsme nedospěli.
-A stejně tak ty vztahy na egocentrické úrovni je to tak, že jsou lidé přesvědčení že mají přátele, že mají manželky nebo manžele, životní partnery, a že jsou v nějakých kamarádských a kolegiálních vztazích, ale když se na to podíváme opravdu zblízka, tak i tam vidíme tu karikaturu, protože to jediné o co jde, je to, že ten druhý partner je prostředkem, nástrojem pro mne, pro prosazení mého zájmu.
Je to spolubojovník, spolupracovník, spojenec v boji, který vedeme proti někomu třetímu. Jde tam o to kdo koho ovládne.
- A to může být i ve vztazích, které se tváří že jsou rodinné, manželské, přátelské. Prostě ty vztahy které klademe na nejvyšší místo, o kterých se domníváme, že to jsou ty vztahy, které nás otevírají navenek, tak ty mohou mít, dovolte mi to tak říci, šerednou karikaturu, protože jde v podstatě o ovládnutí, je to tendence těch agresivnějších ovládnout ty druhé, a zase nepřiznaná tendence těch méně agresivních ztratit tu svoji identitu, a získat otrockou mentalitu, a nechat se "zničit" těmi druhými. Je to, řečeno s německým filozofem 19. století Hegelem, dialektika pána a raba. Nikoliv láska, ne přátelství.
Řekl bych že duchovní práce na sobě, meditace, modlitba, rozjímání otevírá naše já do pravé hloubky, a buduje svobodné vztahy, které nejsou o ovládání, které nejsou jen využíváním a zneužíváním druhého člověka. Mnozí lidé se domnívají, že láska a přátelství je jen pohádka, a já na to nechci a nemohu přistoupit, a tvrdím, že to možné je, a že mimo jiné tou prací na sobě můžeme směřovat k tomu, aby naše vztahy byly pravými vztahy, a nebylo to jen takové mimikry, kterými jen zakrýváme svůj individualismu, zakrýváme svoje sobectví.
Když říkám, že ta práce na sobě je duchovní a dalo by se říci, že i to hluboké vnitřní já v nás je duchovní, je to duchovní jádro člověka, tak by mohlo vzniknout nedorozumění.
Mohlo by se zdát, že ty pravé vztahy, o které jde, jsou duchovní v tom smyslu, že nejsou tělesné. Tak to není, protože každý skutečný vztah má tělesné vyjádření. V partnerském vztahu je to úplně jasné, že je to partnerské soužití muže a ženy vede ke zplození potomků. Ale i ostatní vztahy mají své tělesné vyjádření, například starost a zájem o druhé lidi. Jen niterný prožitek v sobě a litování někoho, když bych chodil kolem nějakých chudáků bez tělesného projevu ve formě materiální pomoci či povzbuzení k řešení životní situace... -i toto je tělesný výraz lásky.
Nazýváme-li láskou lásku ve všech jejích podobách a ve všech pozicích života duchovní, tak tím říkáme, že to je to nejvlastnější jádro, to božské, to niterné, to podstatné v nás, to světelné, protože Bůh je říše světla v nás, ale že je to ztělesněné, vtělené, že se to projevuje nejen v myšlenkách a pocitech, ale také ve slovech a činech. Ve slovech, které hlasitě vyslovíme tam, kde je potřeba promluvit, kde je potřeba poskytnout radu, potěšit, povzbudit, ale taky kriticky promluvit v případě pronásledování, ubližování, ale také konkrétním činem.
Rozhodně vztahy, které třeba i v takovém prostředí náboženského společenství, můžeme nazývat v podstatě věci duchovními vztahy, rozhodně nejsou nějaké abstrakce. Ve hře v takových vztazích je to duchovní jádro člověka, ale také to co nazýváme srdcem, možná je to totéž, ale i duše ta říše citů v nás a víme že v různých vztazích ten spontánní citový život je různě angažovaný, že třeba vztah nadšení a obdivu k někomu kdo svými vlastnostmi v nás vzbuzuje nadšení je plný planoucích a vřelých citů a že je jiný způsob lásky, který znamená takovou vážnost a respekt k jiným lidem a k jejich lidské důstojnosti a péče o lidské potřeby a snaha pomoci, tam jistě nemusí planout nějaké nadšené náboženské prostředí... .
Nechť moudrost mne prozáří,
nechť láska mne prožhne,
nechť síla mne prostoupí
aby ve mně povstala
služebnice svaté věci,
pomocnice lidstva,
nesobecká a věrná.
Rudolf Steiner (překlad Jan Dostal)
."
|
|
|
