úroda nikterak bohatá - z nouze ctnost
někdy marnivě rozhozené nápady
někdy básně o jednom nebo dvou verších
k ničemu a to se mi líbí
Svahy se někdy ukazují a někdy ne,
zůstávají ukryty bázlivým očím.
I suggested my favourite
double pussy penetration.
Básník: hromosvod, okap.
pravda pohybů
pečlivý klid
Čarování na potom: vyzrát, nebo vyzrát?
Protržená přehrada
- 1916
- šéf kolaudace spáchal sebevraždu
- v podzemní šachtě zimoviště netopýrů
mokrá duše
O únavě: jsem ctitelem vertikality. Je jasné, že vzpěračství se nepodobá hrabání písku.
tváře lakované mrazem
Vyvedení z míry.
Zůstalo v ní prázdno.
Zóna, kde nemusíš být vtipný.
Skladujte v suché a temné místnosti.
Básník nekecá, i když kecá.
Asi - slovo, které zbavuje odpovědnosti.
5.10.
Tahle únava už nic nepřipomíná. Pomeranč s ranním sluncem za oknem připomínají Vánoce s houbovým kubou, mámou a břinkáním mrazu ve čtyřčárkované oktávě klavíru. Tenhle kontrast mezi únavou a pomerančem uložíš v paměti a vyjmeš jej v pravý čas, abys věděl, že i dnes jsi žil.
Dát každé básni kousek duše.
Aby dál kvetly. Svítily.
Zdá se, že v poezii existují i jiné cesty k opravdovosti než sebedestrukce.
pálen dobrým bydlem
30.10.
Studiem se učíme poznávat a přecházet a kámen po kamínku posunovat hranice vědění a nevědění. Ale vzápětí se pro nás střed vědění stává také nevěděním, a tak víme jenom o hranici mezi nevěděním a nevěděním, která tím pádem k ničemu není, a vše se mate.
kryptoindoktrinovaně usměvavé sociální podnebí
2.11.
Český x světový. Hloupý slovní pár: zároveň podbízí, že to naše je jakýmkoli způsobem mimořádné, jedinečné; také však implikuje, že jsme mimo svět, že to pravé dění se stejně odehrává někde jinde. A že to tak bude i nadále.
hudba hluchého skladatele
Někdo udeří do materiálu a věci se různě poskládají nebo vzpříčí. Tak uzraje člověk.
A tak jsme obešli velký rybník s mokřadem. Muži v jedné vesnici si matně vzpomínali, že jako kluci běhali přes lávku za jeho koncem. V další jménem Zbraň vyprávěla stará paní, jak mostek před rokem strhli cikáni. Po přechodu řeky – lávka stála – jsme si oddechli. Teď už dojdeme. Ale za tratí přišel ječmen, hryzající do stehen, a po něm čarovná louka, na kterou dlouho nikdo nevkročil. Hledajíce náznak srní pěšiny, doklopýtali jsme po svahu mezi tratí s mokřadem a knížecí oborou s prostorným lesem k zarostlému srubu. Z nejhoršího venku. Teď už dojdeme, opakovali jsme. Ale čekala nás džungle plná trní a svízele. Pak jsme ještě sešli na trať a báli se zatáčky před námi. Za ní se konečně vynořil průsek a potom nádraží, kam nevede rozumná cesta. Mezi květináči tam kouří osamělá výpravčí.
Veřejné předčítání básní v maďarštině: ona přednáší, vrzne židle, ozvou se dveře, do kavárny se nakloní bezdomovec a něco zakřičí, několikrát se připomene nevypnutý mobil. Ona upřeně čte, tváře neznatelně zrůžovělé, dívá se jen do papíru. Místo pro další adverbia: plaše, sebejistě, měkce, přísně, soustředěně. Melodie a barva hlasu jsou nenápadně poddány slovům. Rty se po dokončení fráze nesevřou, jen vrátí k sobě, gesto nepolkne gesto.
osiřelá propast
|