|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Den pohasíná,
stíny se slily
v jednu
eterickou bytost,
milost.
Volání
květinko
zůstaň
a touha
vstát a
jít,
nemyslet
nehledat
nikam.
Chci podat
odvolání
Božímu soudu
i soudu tohoto světa,
křižován být
pro bláznovství,
trest ?
Chci utéct stínům,
chci bojovat,
je vám
dobře
přetvářko,
tady stát
a usmívat se
na svět
svou neživou maskou.
Slova a
slova
dereš,
oplétáš
se moudrými
hovory
a na konci
je propast
pád,
který nevnímáš,
nechceš.
Ta velká
scéna,
to velké
divadlo
světa
a těch
loutek
a převleků.
Lásko,
zničili
tě,
posadili
na pranýř
naučených
vět a souvětí,
velká hra
velkými slovy říkat
na scéně vyznání,
když
promlouvá
samo v skrytě
chrámu soukromí.
Lásko,
ty tu stojíš
a oni tě
poplivali,
zaměnili
pohlazení
v nic
neříkající
panflet,
frašku
která říká
jen co a
jak má
být.
Kde je srdce !!!???
Vyrvali jsme
si ho z těla,
nechceme
slyšet
jeho hlas,
to mučivé
naříkání.
Umíráme
ve svých
divadelních
rolích.
Dobře
nám
tak.
Jednou ...
věřím
díky tobě Pane
přijde
svítání,
skončí
hra
s dobrými
a kajícími loutkami,
padneme
na podlahu
chrámu
a odprosíme
tě,
že zapomněli
jsme
žít.
Zatím,
den
za dnem,
opona
za oponou,
cíle
a mety,
šplhání
po babylónské
věži,
a ani nerozumíme
co říká
druhý,
neslyšíme
radost,
neslyšíme
naříkání
a vše
co říkají
druzí nám,
změníme
na vlastní myšlenky,
vlastní
slova
vlastní
představení.
Výkřik,
poslední
z Pierotů
umírá,
ve tvářích
se zračí
smích,
neslyšíte,
nechcete,
jeho
pláč
nad vámi.
Bezedné
propasti
čekají,
rána
táhnoucí se
za obzor,
moře
krve
stékající
po dřevě
kříže,
kde kdo
umíral
ne pro dokonalost,
ale výkřiky
a sténání druhých.
Jsme slepci,
slepci hloupí,
zahleděni do
mikrosvěta
zdokonalování
a milodarů,
slepci
chtějící vést,
tam
a jdoucí
do propasti.
Šlapem
po květech,
vůni
stromů
přehlušíme
vůní polévek,
šlapem po
broucích,
a snad
aniž
bychom
chtěli,
šlapem
po lidech.
Bojíme
se dotknout,
projevit
kousek ....
|
|
|
