|
Hebkost trávy
v které ležíš,
vůně lesa
která k tobě
zavívá,
slunce oslňuje tvář,
a krásný den jen kalí,
jedna
matná vzpomínka.
To byl taky
lesní palouk,
a svět se taky
smál,
tys uviděl
v koutku lesa,
zapomenutý a
trávou zarostlý kříž,
co lidem
kteří šli kolem
ponurý svůj příběh
povídal.
Chodívala
tam dívka,
vlasy jí vlály,
úsměvem zářila
její tvář,
se zamilovanýma očima
sledovala svět,
sledovala spoustu
jeho krás,
dokázala
vše kolem
prozářit,
rozdávala radost,
rozdávala touhu žít.
A ty, neznámý,
který dávno
jsi již zapomněl,
na svou velkou lásku,
ty zradils,
našel nový palouk,
novou lásku,
a odešel.
Strnul jí úsměv
na rtech,
zůstala tam
zraněná a sama,
a zatímco ty,
s jinou velkou láskou
leháš do trávy,
tam v trávě
leží tvá víla
- pochovaná !
|
|
|
