Jednoho dne
lidé svrhli duši
z trůnu krásy,
a svolali sněm rozhodnout,
kdo hoden je teď
být měřítkem,
když nastaly nám
nové časy
a s nimi spousta změn.
Rozum když to uviděl,
zůstal bez rozumu stát,
tak rád měl duši,
nechtěl být bez ní,
a tak odmítl hlasovat.
Nějaký vtipálek řekl,
„Krátký rozum,
dlouhé vlasy,“
a tak stalo se
že posadili je
na trůn krásy.
Dívka si hladí
vlasy,
ve větru načechrává,
oslnit,
zazářit ve světě,
to by ráda
a tak hladí
a načechrává.
Věrnost, víra
a láska,
naděje a upřímnost,
zůstaly kdesi
v koutě spolu s duší stát,
vlasy spolu s
penězi, sílou
a mocí,
založily nový řád.
Sobeckost
a lačnost,
bezohlednost,
rozum bez rozumu,
spoutaná svoboda
nám velí,
a lidé
omámení vlasy,
dávno už zapoměli,
co duše je
co krás schovává
se v ní,
lidstvo
zvolilo si
vlastní řád,
svou královnu krásy,
ale
svobodně žít,
to nikdo už neumí.
Duše je u Boha,
a tam se lidé bojí,
Kristus mohl
jim cestu
udělat,
ale té si nevšimnou,
když obdivovat
budou jen
své vlasy
a svůj řád.
Ježíši,
je mi do pláče,
pomoz abych
tady nezbloudil,
dej mi
novou duši,
abych tady v
tom světě,
konečně
ŽIL,
a prosím tě odpusť
mi můj hřích,
odpusť a prosím
pomoz mi žít.
|