Honzíku,

první verš excelentní, zbytek nabízí takovou dopovězenost, že ti ji prostě nemohu uvěřit a marně hloubám, na co zase nestačím

prostinká pravda, za tu především

Ahoj Jardo,

nedalo mi to, abych se k básni nevyjádřil. Prolog s vlastní básní vcelku rezonuje, prolog se mi však zdá poněkud ucelenější v projevu, trochu mi zní nesourodě jeho poslední sloka. Vnímám tam rozpor mezi slzami a asi hezkým životem pětiletého dítěte. I formulace - voní po slzách - mi nepřijde nejlepší.

K vlastní básni:

V první sloce se nemohu ubránit dojmu, že spojení  Pod Petrovem i Večerní Brno jsou notoricky známá, a spolu s uzavírajícími se květy netvoří nijak nápaditý vstup do básně. Ovšem od svaté Anny až do konce básně, s jedinou výjimkou, je to už jiné kafe, a mi se celá tato část velmi líbí. Tou výjimkou je verš - jako srdce osamělé ženy - podle mne je to obsahově naprosto nesouvisející obraz, je sám od sebe silný a svádí k očekávání, že bude dál nějak využit, což se nestalo a ani stát, vzhledem k charakteru básně, nemohlo. Vlastní závěr by tam pro mne spíše být nemusel, ale ani mi nijak zvláště nepřekáží. Jen si myslím, že jeho absence by verše posunula z roviny osobní do roviny více obecnější a nechala ještě více vyznít krásný motiv s vypínačem.

V tvé tvorbě jde hodně často, ne-li vždy, spíše o otázky, a obsah a forma, metafora jsou v jejich zajetí, což je v pořádku. Při své úrovni vnímání bych uměl velmi dobře přijat první sloku samotnou. Druhá část ji však významově hodně rozšiřuje, ale dost možná jen za cenu neúprosného přemýšlení, které ji posouvá spíše do polohy filozofování a trochu, tedy u mne, dává zapomenout na poetiku první části. Ovšem může to být i jinak, nemám důvod myslet si, že všichni musí číst tak schématicky jako já a stejně tak mohu připustit, že tento způsob psaní v dobrém provokuje v poezii další cestičky.

Stáničko, opět jedna z tvých mile moudrých

tak tady bez potíží, jen a jen chválím, den, dno, třtina, i trocha významových a zvukových hrátek na jednolité větě.