|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
 rohoz (Občasný) - 21.8.2007 > Ahoj Jardo,
nedalo mi to, abych se k básni nevyjádřil. Prolog s vlastní básní vcelku rezonuje, prolog se mi však zdá poněkud ucelenější v projevu, trochu mi zní nesourodě jeho poslední sloka. Vnímám tam rozpor mezi slzami a asi hezkým životem pětiletého dítěte. I formulace - voní po slzách - mi nepřijde nejlepší.
K vlastní básni:
V první sloce se nemohu ubránit dojmu, že spojení Pod Petrovem i Večerní Brno jsou notoricky známá, a spolu s uzavírajícími se květy netvoří nijak nápaditý vstup do básně. Ovšem od svaté Anny až do konce básně, s jedinou výjimkou, je to už jiné kafe, a mi se celá tato část velmi líbí. Tou výjimkou je verš - jako srdce osamělé ženy - podle mne je to obsahově naprosto nesouvisející obraz, je sám od sebe silný a svádí k očekávání, že bude dál nějak využit, což se nestalo a ani stát, vzhledem k charakteru básně, nemohlo. Vlastní závěr by tam pro mne spíše být nemusel, ale ani mi nijak zvláště nepřekáží. Jen si myslím, že jeho absence by verše posunula z roviny osobní do roviny více obecnější a nechala ještě více vyznít krásný motiv s vypínačem.
| | | | <reagovat |
|
|
|
|
|
|
 tichotam (Občasný) - 22.8.2007 > První strofa prologu je geniální. Druhá klopýtavě vyvětluje. Třetí strofa nasazuje odvážně přímou melancholickou notu, jakoby byla završením něčeho silného - což myslím druhá strofa pokazila. Tím je způsobeno že tato zranitelná melancholická třešnička je opravdu zraněna. Mění se z krásné prostoty v naměklou popisnost. Hrozná škoda. Jednak kvůli té první strofě a druhak proto, že je cítit, že právě tento melancholicky vyprávěcí způsob je autorovou doménou, že jej dovede podpořit silnou ikdyž jemnou stylizovanou rétorikou. Až na to že se to zatím nějak tříští... Pod prologem je báseň. Pro mne o dost slabší než prolog, ale se stejnou diagnózou. Znejisťujícím dojmem, podkopávajícím čtenářovu ochotu vžít se do jednotlivých přirovnání, působí dvojí využití chuti k vytvoření zvláštního obrazu (chuť po žárovkách, byt hořkne), k čemuž přibývá i vůně (svatá Anna voní gázou) a nepřímo i hmat, zrak (dítě ve tmě nestiskne) a sluch(světlo zní tak napjatě). Napsat o smyslovém věmu čehokoli co se tímto smyslem normálně nevnímá a pokud možno to ani nelze, je dost levný způsob vytváření obrazů. Člověk si musí dát záležet. To dero udělal podle mne v jen případu s žárovkou. Ale v případu s bytem už přestřelil. Ne že by takový obraz nebyl pěkný(v kombinaci se srdcem ženy), ale tady se bije s předchozím právě opětovnoým využitím chuti, čímž se mu nedostává oné lehké přirozenosti, s jakou by chtěl být pronášen a skoro až mimochodně, nenuceně registrován. Je to zase ten styl, ke kterému dero směřuje, balancování na hranách melancholie, kýče a prosté krásy. Je až s podivem, že se text nesesouvá v případě nefunkčnosti k onomu kýči, ale jen prostě ztratí konzistenci. Zbylé smyslové vjemy jsou značně vatové, nenesou jádra obrazů, které by básni něco doopravdy přidávaly. Znící světlo mne vyloženě provokuje - je to stejné jako chutnající hmat, svítící čich atd až do vyčerpání logických možností. Ale tím neodsuzuji celý zbytek básně, v té je víc než jen smysly. Až holanovsky působí strofa Dospělí nevědí... Vrací zpět motiv dětství a probleskuje s jednotlivými obrazy. To probleskování je ale spíš jiskření porouchaného robota. Závěr básně je odfláknutý, polopaticky prchající od slov, které už odmítají spolupracovat a tak bude dobře použít jich co nejméně.
| Doporučil
| | | <reagovat |
|
|
|
|
|
|
|
