"Hledání klidu považuju za nezbytný, abych mohla zpívat"
...  rozhovor se zpěvačkou Ridinou Ahmed

Pokud půjdete kolem některé z kaváren či klubů a už z ulice uslyšíte vokály, vejdete dovnitř a tam bude zpívat k Vašemu překvapení pouze jedna zpěvačka, bude to patrně Ridina Ahmed. Poprvé jsme se takto setkali ve vršovické kavárně Shakepseare a synové, Ridina měla na magnetofonu navrstvených několik svých zpěvů - v kavárně byla dalším pěvcem z těch svých mnoha.

Nejdříve se tě Ridino zeptám,  cvičíš doma hlasivky?

Na zpěv chodím už řadu let a občas cvičím i doma, i když bych měla a mohla cvičit víc, odjakživa bojuju s leností. Na druhou stranu, zpěv podle mého názoru zdaleka není jen o technice, tedy aspoň ten  zpěv, který něco sděluje. Technicky správná práce s hlasem je nezbytná, jestliže chce mít člověk kontrolu a současně chce mít možnost zpívat dlouho – ne jen třeba deset let. Ale je to jenom nástroj. Je ale pravda, a sama mám tu zkušenost, že i to „víc“, co je v hudbě, nepřichází vždycky shůry – mám pocit, že přetrvávají romanticky naivní představy o umělcích, že je políbí můza, oni sednou, napíšou a je to. Moje zkušenost je taková, že se to děje, ale je to velice vzácný, často je potřeba ten plamínek rozdmýchat prací, cvičením, „vysedět to“, vystavět.

...jak tomu bylo u Tebe, hudba je dnes prý přímo Tvým chlebem...jak jsi začínala? Co Tě přivedlo k takovéto specifické hudební formě?

Se zpěvem jsem začala vlastně docela pozdě, až někdy v šesnácti jsem dostala kytaru a začala si brnkat. Nejdřív jsem prošla folkem a takovým pop-fokem, první koncerty proběhly, když mi bylo přes dvacet, a když si to dneska pustím, dost se bavím – pseudo-hlubokomyslné texty, melodie na pár akordů… ale co, bylo to důležité období, hodně mi to dalo, později následoval jazz a až v posledních pár letech jsem si začala sama skládat.

Skladby, které zpíváš, přejímáš od někoho nebo jsou Tvé vlastní?

Většina skladeb je vlastních, mám i několik málo převzatých - jedno je taková stará jazzová věc od saxofonisty Johna Coltranea, jedna je od vokálisty Vinxe...občas si zazpívám spirituál, když mám náladu...ale to se už dlouho nestalo..

Máš své stálé kavárny a pořady, kam lidé na Tebe chodí?

Vlastně už tak trošku jo. V minulé sezóně jsem se svým projektem Hlasokraj vystupovala jednou měsíčně v prostoru NoD v Dlouhé ulici, ale letos už tam pravidelně hrát nebudu, spíš zkouším a hledám místa, kde se mi dobře zpívá, po Praze je jich víc, třeba Rybanaruby v Mánesově ulici, moc milé místo. Anebo krásné podkroví starého domu v Husově ulici číslo 9 – klub Podkroví.

Vzpomínáš si na nějakou příhodu, která Tě příjemně potěšila, a naopak, co Tě při vystoupení rozhodilo?

Potěší mě, vždycky když mi někdo přijde poděkovat nebo mi říct, že mu ta hudba něco dala. To není nic novýho, ale opravdu je to úplně zásadní. Já funguju tak, že potřebuju mluvit s lidma, potřebuju vědět, že jim to něco dává. Denně potkávám spoustu lidí, kteří se plahočí, tvrdě pracují, já si tak proplouvám životem, občas mám koncert, občas strávím den jen tak, sbíráním kaštanů a díváním se z okna, například, pak si něco uvařím, poslechnu, přečtu… Hledání klidu považuju za nezbytný, abych mohla zpívat. Jenomže právě pro to klidnější tempo mívám někdy výčitky vůči okolí – není to chyba, že hudba je jediný, co ze sebe dávám, neměla bych si taky najít nějakou „normální“ práci, abych byla „něco platná“? Má moje hudba smysl, cenu, nebudu jednou litovat, že jsem promarnila roky něčím zbytečným? Tyhle pochyby asi nikdy neustanou. Navíc zatímco pekař prostě napeče chleba, kterej můžou lidí sníst, a učitelka naučí dítě psát, ten přínos hudby je mnohem méně uchopitelnej a hmatatelnej.
Proto je pro mě útěchou a vzpruhou, když mi kdokoli řekne, že mu to, co dělám, něco přináší. Dává to smysl mýmu konání.

....před kým, Ridino míváš, míváš trému, a naopak či v souladu s tím - pro koho nejraději zpíváš?

Trému už naštěstí teď až takovou nemívám, i když zpívat úplně bez trémy mě taky nebaví, ideální je takový lehký mrazení, který mě nabudí, abych ze sebe vydala co nejvíc.

Vybíráš repertoár ke zpěvu. Jak moc jsi svázána s jakým publikem – co bys někdy ráda zpívala a co máš pocit, že lidé v publiku nepochopí?

To je zvláštně položená otázka. Nemyslím si, že bych byla nejchápavější na světě. Jsou věci, který chci vyjádřit, a jsem ráda, když se najdou lidi, kteří to pochopí. Asi je nepojedu hledat na diskotéku, i když kdo ví, třeba i tam by se někdo našel, člověk nikdy neví a kolikrát už jsem byla překvapená, nakolik byli lidi otevřený tam kde bych to nebyla čekala.

Jezdíš koukám dost po Čechách, které město a které místo máš nejraději?

Míst je spousta a baví mě je objevovat, stejně jako lidi. Nedělám si žádný žebříčky. I když jsou města, kam se budu ráda vracet – Litomyšl, Opava…

o koncertech Ridiny se můžete dozvědět na jejích stránkách: http://www.hlasem.cz/

Za redakci kulturního magazínu Totem.cz, Martin