|
| |
 |
|  |
BUGI, BUGI…
Bylo to jednoho dne takhle po obědě, akorát jsem se vrátila z práce. Otevřu dveře do bytu a nestačím se divit. Po čtyřech si to na koberci mašíruje můj syn. Nevidí, neslyší, je prostě zabrán do nějaké zřejmě nekalé činnosti. "No ten mrňous mne vážně docela přehlédl" a mizí rychle za rohem v kuchyni. Jsem z toho úplně paf a jdu se podívat, kampak se mi to ztratil. Nahlédnu do kuchyně, ale syn nikde. Kroutím nechápavě hlavou a říkám si, kde že se mi to schoval. V tom nepatrném okamžiku, kdy jsem zabraná sama do sebe a nechápavě si vybavuji všechna místa, kde by mohl být schovaný, stačil mému milému manželovi, aby vyšel po špičkách z obývacího pokoje a přitisknul své dlaně na můj zadeček. Ucítila jsem jeho polibek na šíji a skoro jsem zapomněla, že máme syna doma.
Ten malý skřítek byl schovaný pouze do toho okamžiku, kdy vítání mého manžela bylo ještě v rámci toho, co bychom mu chtěli snad ukazovat. Ovšem vzdechy lásky a náš vzájemný smích ho přilákal jako vosu upatlané lízátko.
Něco málo ovšem vidět musel, protože když jsem si ho všimnula a i Honza se do kuchyně podíval, Evžen se náramně usmíval a oba jsme měli pocit, že se parádně baví. Honza mi sundal kabátek a já si klekla, aby Evžen viděl, že si chci s ním hrát. V tom se otočil Honza a já opět ucítila jeho nenechavé ruce na mém pozadí. Jak jsem ho asi musela vzrušovat. Jeho kalhoty byly napnuté k prasknutí, ale toho si naštěstí Evžen nevšímal.
Začala jsem se věnovat synovi, ale zároveň jsem chtěla trošku pozlobit Honzu a tak jsem vyzývavě kroutila prdelkou, při přesunu k Evženovi. Ten se neutuchajíc směje a já si nejsem jista, čemu vlastně.
Honza věděl, že jeho chvíle přijde později a tak se přesunul zpět do obývacího pokoje k televizi. Já si chvíli hrála s tím našim malým rošťákem a pak se chopila přípravy oběda.
Chvíli bylo doma nějak ticho. To protrhnul až můj hlas, svolávající k obědu. Honza se nenechal dvakrát pobízet - asi mu za dopoledne pořádně vyhládlo. Cestou do kuchyně vzal přes rameno Evžena - jak pytel brambor. Ten z toho měl opět náramnou legraci a vůbec netušil, co ho čeká.
Od malička se ho babička snažila naučit baštit polívčičky, ale Evžen kdo ví proč, po každé stávkoval. Nyní, když uviděl před sebou talíř a jak si táta libuje, vzpomněl si, že polívka není to pravé ořechové a že vlastně nemá hlad. Myslel si, když opustí místo u stolu, že je všechno vyřízeno, ale opak byl pravdou. Sice jsem neměla po namáhavé směně chuť s ním zápasit, aby snědl alespoň pár lžiček, ale pořádný oběd je potřeba a tak nastal čas represí.
Synáček cestoval z kolena na koleno, ale nakonec, že by otcovskou autoritou, si dal říct a něco málo snědl. Jeho úšklebky byly po smíchu volající, ale nikdo se tentokrát nesmál.
Po obědě pokojíček plný hraček, otevřené dveře do obývacího pokoje a já s Honzou u hrnku kávy probírám, co pěkného podnikneme další den.
Padají návrhy na návštěvy všemožných míst, ovšem v duchu si přeji, abychom mohli zůstat v pelíšku, věnovat se sami sobě a možná taky trošku budoucímu bratříčkovi našeho Evžena.
"No jo, Evžen..." Ten by nás určitě nenechal celé dopoledne v posteli... takže tato krásná představa také mizí v přílivu dalších nápadů, jak strávit neděli.
V televizi zaznělo pár českých písniček, kterým jsme doposud nevěnovali žádnou pozornost. Ovšem v okamžiku, kdy titulek nabídnul další písničku a Honza zmerčil "MAXIM TURBULENC" jen řekl: "A teď sleduj, co se ten náš dareba ráno naučil..." Ještě stihnul zesílit zvuk, ale to už se pokojem neslo: "Jede, jede mašinka, kouří se jí z komínka, jede, jede do dáli..."
Jak to Evžen uslyšel ze svého pokojíku, stala se z něj velká voda a už se po čtyřech hnal k nám. Z nenadání zabrzdil před televizí a hned spustil: "Jede, jede masinka, kouží se jí z komínka, komínka, komínka..............komínka."
Písnička dávno dohrála, ale Evžen jakoby to nevnímal a pokračoval dál...
"Ojojoj... to jsme mu měli co pustit."
Najednou nás z pobavení vytrhnul nezaměnitelný zvuk domovního zvonku. Evžen zmlknul, podíval se na dveře, pak na nás a nakonec z něj vypadlo: "Babi..." Vzala jsem ho na ruce a šli jsme spolu otevřít. Skutečně. Za dveřmi stála neočekávaná, ovšem ne nemilá návštěva. Přišla se na nás podívat Honzova maminka. Jen co se, se všemi přivítala, řekla že bude pár dní doma sama a jestlipak nechceme, aby si vzala Evžena k sobě.
"No maminko, my budeme jedině rádi." Konečně bylo reálné začít plánovat neděli v pelíšku. Babička neváhala ani okamžik a hned si nechala Evžena obléct. Když už stáli v chodbě, Evžen spustil: "Já a babi pá..."
Dala jsem mu pusu a vyprovodila je před domovní dveře. Pak jsem se vrátila zpět k Honzovi. Ten tušil co přijde a mě se taky nechtělo čekat na večer.
"Andílci své šípy střílí a my se máme rádi..."
To, co následovalo nemusím nijak zvlášť rozvádět. Zajisté si to dovedete sami představit. Něžné mazlení střídalo vášnivé objetí, jedna poloha - druhou.
Večer se přiblížil.
Ani jsme si to pořádně neuvědomili a venku se setmělo. Přestávka v tak hezky započatém milování byla nevyhnutelná a tak jsme si ji zpříjemnili večeří při svíčkách, romantickou koupelí v bazénu na zahradě a nějakým lehce erotickým filmem na videu. U něj jsme to samozřejmě již nevydrželi a andílci stříleli druhý zásobník...
"Ojojoj... andílci, copak jste to provedli? Vy jste mne snad trefili... krvácím."
Honza znejistěl při pohledu na krví zbarvené prostěradlo a nějak mu i došel dech. Viděla jsem, která uhodila a i když mne to docela překvapilo, snažila jsem se to zahrát do autu. "Myslela jsem, že budeme spolu sami a ona si klidně přišla teta z Marsu."
Honza se sivým pohledem hned nevěděl co tím myslím, ale při opětovném pohledu na prostěradlo mu to došlo. Chvíli byl ticho, ale pak se najednou začal hrozně moc smát.
Znovu mne políbil a já byla ráda, že to bere tak sportovně - s humorem.
Později jsme dopili láhev vína a ještě později usínali v objetí. Místo přání dobré noci mi Honza řekl, že si Evžen bude muset na bratříčka hold počkat... :)
MARTENS de Adaleans III./2001
|
|
|
