|
| |
 |
|  |
Krátký příběh, věc okamžitého nápadu.
Lesík
Dívčiny kroky vedou z domova do polí. Nemá žádný pevný cíl, jen chce být chvíli sama, se svými myšlenkami.
Kluk, kterému věřila, se na ni jednoho dne vykašlal, neřekl jediného slova, odešel a už jej nespatřila.
„Podrazák jeden!!!“
Chtěla se někomu svěřit, ale zrovna nebyl nablízku nikdo přijatelný a tak svou zlost šla vykřičet alespoň mezi stromy, do blízkého lesíka.
Pohroužena do vlastních myšlenek, s pohledem k zemi, vyšlapuje kamenitou cestičkou. Nevnímá nic, snad jen vánek, který jí čechrá vlasy. „Tak bych si přála mít někoho, kdo by mi byl věrný, kdo by mě měl rád, kdo by sdílel mé zájmy a věděl, kdy potřebuji podepřít, když život hrozí vykolejením.“
S těmito myšlenkami došla až k lesíku. Pěšinka ji vedla mezi vysoké stromy. Po pár metrech objevila za keřem s růžovými květy lavičku. Určitě ušla pár kilometrů a nožičky o sobě dávaly znát. Posadila se a pohledem zkontrolovala okolí. Nikde nikdo. Taky kdo by coural po lese, když může dělat tolik různých věcí.
Opět si vzpomněla na svého kluka, na všechno co spolu prožili a v tom jí do očí vstoupily slzičky.
Najednou kde se vzal, tu se vzal, stál před ní kluk podávající ji kapesník. Na nic se neptal, nic neříkal, zato jeho oči mluvily známou řečí.
Sáhla po nabízeném kapesníku, otřela si tvář a věděla, že musí něco říct.
„Děkuji ti.“ Víc toho ze sebe nevysoukala, ale viděla, že kluk jí rozumí i beze slov.
Taky byl zklamaný láskou a shodou okolností udělal to, co dívka. Taky hledal odpovědi ve větvích stromů a navštívil tento lesík.
Po chvíli, kdy se na sebe jen tak dívali a snad telepaticky komunikovali, věděli, že sice lásku ztratili, ale zároveň v tom nejneočekávanějším okamžiku taky našli.
Láska na první pohled. Člověk v ní nevěří, dokud ji sám nenajde.
Ruku v ruce odcházejí, protože osud jim novou šanci dal. Lesík se vzdaluje za jejich zády a každý strom je určitě rád, že mohl být svědkem takového seznámení.
MARTENS de Adaleans 10/2000
|
|
|
