omšelé, kamenné,

stojí tu zamlkle,

jak věky stály,

svědkové zániku

života pramene,

které jsme při našich

procházkách vynechali.

Když tichou pokoru dávají najevo

písmeny zarostlými,

říkám si, že bych měl

v koutečku nalevo

stát větru napospas

s nimi.

Ne proto, abych se

vyhnul té bolesti,

že jsme tě nechal jet

a teď tu brečím.

Snad jako memento

zbabělé slabosti

sloužil bych

milencům.