|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Prosba:
Prosím všechny kritiky, aby nepočítali slabiky ve slokách. Tahle báseň svůj rytmus má, ale ten se na slabiky nepočítá…
Prolog:
Má první báseň byla veršovaná, nechť je taková i poslední…
Svítá a ze svých slzí dekadence
stavím tu pomník vlastní impotence,
polykajíce zvratky chtění,
umlčen sny co nepřežily do setmění…
V duchu „něžné“ revoluce,
mám potřísněné ruce od poluce
a tak snad v rámci pokroku
snažím se hledat lásku v rozkroku,
však tam kde chybí víra je díra;
samotářům rána nikdo nezazlívá…
Je jeden takový den – hodnotící,
co nemají ho rádi katolíci:
Zrození Satana, konec tvoření světa,
alfa a omega, první a poslední věta.
Dost bylo veršů – dost bylo pravidel,
znesvěcen prvotním hříchem rodidel
mi Satan s biblí o morálce káže
a já jen skrývám slzy do polštáře…
Jsem tak trochu chlap a tak trochu děcko,
tak trochu básník, tak trochu všecko…
Dnes; den před koncem milénia
probudil jsem v sobě svého ingenia.
Jak zbabělec skrytý za slovy,
neumím žít se svými okovy…
Slova jako krysy za Krysařem jdou
a ani ve snech nikdy neusnou.
Jsou všude, jsou jak rakovina
i bez rozsudku: Má je vina!
A ta je ve mně, sám sebe se tážu
co smím, co můžu, co dokážu a nedokážu.
Jsem tak trochu chlap a tak trochu děcko,
tak trochu básník a tak trochu všecko…
Je tisíc křížů obrácených k sobě
je tisíc hrobů na hřbitově;
těch co taky uvěřili, že třetí den je vzkřísí
jsou jen prach, a nejsou nic, tak jako kdysi.
A jejich slova bez dědiců, taky dávno shnily,
na cestě do země stínů v nás lidi popravily…
Táži se větou opsanou z knihy osudu
Co králíci? Dupou? Já dupat nebudu.
V té hře na králíky a na medvědy
nevěrní jsme si bez nevěry,
protože má Medvídek Králíčka rád
nechal mu klíče od svého bytu udělat,
konečně Králíčku máš přede mnou kam utíkat…
Jsme utopeni a pohřbeni vlastním marasmem
a tahle soulož už nemůže skončit orgasmem.
Na hrobech minulosti, hoříme s plameny,
možná že králíčku pláčeš, ale na špatným rameni.
Ten tak trochu chlap a trochu děcko,
to že byl básník, dneska už není všecko.
Nehledej králíčku smysl vět; žádný není,
jsme průjmem slov noci, bez víry v rozednění.
A tak jak rozloučit se jinak, než tím co říkávala maminka:
Jednou hochu, jednou, zůstane jen vzpomínka…
A to ještě kdo ví jestli…
|
|
|