|
|
|
| |
Znají se dlouho
a jejich cesty už dávno splynuly,
do svých dlaní za svítání
vpletli všechny sny a přání
a vydali se směrem k obzoru.
Občas zakopávali o kameny
a sem tam přelézali padlé stromy,
ale měli své dlaně a sebe a život v nich.
A před sebou jasný cíl – cestu k obzoru…
Kamenů z cesty ubývalo
a byla volnější a pohodlnější.
Jednoho dne začalo pršet,
ale kdo by si všímal deště;
jdouce k obzoru…
Za ruce už se dávno nedrží
a proti dešti každý vlastní deštník má,
stále jsou ještě na cestě k obzoru
jenom ty přání a ty sny zůstávají za nimi…
A s deštěm přicházejí blesky…
A s deštěm přicházejí hromy…
Dnes už nikdo neví jestli to je ještě déšť
a nebo jenom slzy.
Slzy a déšť - na jazyku chutnaj stejně.
Za bouřky je tma a ve tmě obzor nenajdeš…
Přestalo pršet na chvíli, tma ale zůstala.
Koupil baterku, to aby zahnal tu tmu,
aby se jim lépe hledal obzor,
protože obzor je naděje,
protože obzor je jim světlem.
Koupil baterku aby zahnal tmu,
nevěda, že ve světle světlo neuvidí…
Tak vprostřed cesty na kolena padá,
ač bez víry, pronáší motlitbu,
tichou a přesto křičící,
to aby přehlušil tu bouři:
Bože dej jen jeden den bez blesků,
jen jeden den bez hromů…
Tu náhle před ním stojí,
ne Bůh, ale ona.
Nabízí mu svou smířlivou dlaň.
Naprázdno polkne a podá jí tu svou
a zase půjdou kousek, kousek k obzoru…
Proč je to ale den ode dne těžší a těžší
a těžší…
Škoda že chlapi nesmějí plakat
a ani schovávat slzy,
proto raději žádné nemám;
pouze strach, že jednou na místo rozloučení
napíšu jen tuhle báseň...
|
|
|