Výlet
Eskalátorem do nebe
skrze strop a opadanou omítku.
Klepu na dveře,
holobyt,
jen ticho bere za kliku,
prachem mne pokropí.
"Kde bydlí?"
"Nebydlí."
"A co dole, s tím zlem v podzemí?"
"Jen metro, peklo ne."
A noc není černá, ale šedivá,
tak jako den, bez kontur a linií.
Čím pak nakrmit všepožírajícího nájemníka,
co obrazy maluje skrze stěnu mé hlavy
svou fantazií.
Jen občas vyletí
uchem jako čmelák,
hledám ho pak pod parou,
zlatavou vůní spečeného omastku,
kouře a vody,
zamotaného v alobalu
na jednom tržišti.
Smlouvám,
kupuji nápady za víčky,
zatímco on mi doma bublá pod povrchem
a vzkazy mi přes průliv posílá
vodovodním kohoutkem.
|