Pan Tajemný

Koukla se na hodinky. „Ještě dopíšu tenhle návrh a půjdu domů“. Stejně si přidá pár spisů do tašky na večer. Tahle práce jí baví. Už na škole věděla, že jí chce. Chtělo to jen trochu vytrvalosti. „Promiňte, hledám…“ Dveře otevřela dřív než stačil doříct větu.

Hlavně nic osobního. Je to jen práce. Jen na chvíli.

Byl to on. Přesto dokázala klidně promluvit: „Ahoj, už končím, počkal bys venku?“

„Počkáš viď?“ řekl místo rozloučení, když si vyklízela stůl.

Čekala. Celou tu dobu. Už pro ten pocit, když ho viděla poprvé.

Vstoupil a hned něco bylo jinak. Ne jako všichni ti mladíčci předstírající problém, aby si prohlédli novou kost. Takový nadhled vždycky chtěla mít.

A teď nic. Žádné rozechvění, prostě si klidně složila věci, oblékla kabát a vyšla ven.

„Nemáš šanci. Nikdo jí nemá. Už je tu deset let a nikdo o něm nic bližšího neví. Pan Tajemný,“  tvrdila jí kolegyně, která se rozhodla, že musí tu „novou“ vzít pod svá křídla.

Připadal jí náhle tak obyčejný. Došla k němu a mlčky sladili své kroky. Počasí příliš nepřálo procházkám v parku.

„Nezajdem na kávu?“

„Je to na tobě, já jsem tu cizincem.“ Kdyby tušil, jak se trefil.

Ani nevěděli, jak se to stalo. Pracovní obědy, doprovody na vlak a najednou ten nedostupný jí byl celkem blízko. Nevěděl, jak se to stalo. Přesně to jí řekl ten večer. Druhý den dostala výsledek konkursu.

Seděli v kavárně. Vyprávěl jí poslední úsek svého života. Zbytek už znala (byla to tenkrát dlouhá noc). Naslouchala. Opravdu se snažila. Vždyť tohle je přece její životní láska. Láska s velkým L.

Ne, neodcházela kvůli němu, bylo to přece jen přechodné období, dojíždění, obyčejná práce… (vlastně si na ni docela zvykla).

Už dovyprávěl. Do ticha míchala dopitou kávu. Kouknul na hodinky. „Doprovodíš mě na nádraží?“