|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
151
Najednou mu to vyprávím. Nevím proč, ale musím to říct. Jednou to přece musím někomu říct. Jak se postupně vyděloval z našeho života, jak jsem sama snila společný sen. Neviděla jsem to, všechno mi došlo až časem. Dny, týdny po tom,co jsme se rozešli. „Pohádali jste se?“ ptali se kolegové, kamarádky, příbuzní… „Ne,jenom jsme se rozešli.“ Odpovídala jsem vždy a odmítala to rozebírat. „Nechápala jsem to a vlastně to nechápu dodnes“,slyším říkat sama sebe „klidně si řekl, že mě prostě nemá rád jak by chtěl, že všechno je fajn,ale něco mu chybí, že si mně váží, ale…“ ,a tak sem mu to všechno řekla, jak jsme tenkrát stáli proti sobě v kuchyni, on se sbalenými kufry, mě po tváří stékaly slzy, hučelo mi v uších a vlastně jsem nevnímala,co říkal. Až postupně, vždycky před spaním, se mi vybavovaly úryvky jeho slov. Tenkrát jsem slyšela jediné „odcházím“. Svět se mi zhroutil. A od té doby jen hledám způsob, jak přežít dny. Beru si víc a víc práce. Abych neměla čas myslet. Čas vzpomínat. Čas cítit. Jen počítám dny a říkám si, že jednou to přece musí skončit. Něco se stane, třeba se probudím a zjistím, že to všechno byl jen sen. A do té doby zbývá jediné – přežít a nepřemýšlet.
|
|
|