Feminismus: nebát se konfliktu
rozhovor s PhDr. Hanou Havelkovou
První otázka uvozuje sociologický pohled - jak vnímáte feminismus
jako společenský jev?
Feminismus tvoří naprosto integrální součást vývoje moderní společnosti,
protože moderní společnost je celá založena na tom, že reflektujeme svoji
sociální existenci
a vůbec, že reflektujeme všechno co děláme. Feminismus z takových reflexí
vyrostl. Navíc se důsledným způsobem snažil prosazovat ty principy, na
kterých se moderní společnost ustavila: princip svobody rozhodovat o sobě,
princip občanské rovnosti atd. Feminismus logicky navazuje na ty duchovní
principy, na kterých se moderní společnost zakládala nebo které alespoň
deklarovala. Jako společenský jev ho považuji jednak za dotažení, důslednou
aplikaci společenských principů a idejí, ale zároveň jej považuji za reakci
na stav, kdy se tyto principy vůči ženám porušovaly. Takže ze sociologického
hlediska je to standardní sociální hnutí.
Váš osobní přístup k feminismu? V mnoha lidech vyvolává představu
dalšího -ismu, další ideologie.
Ano, myslím si, že koncovka -ismus se zbytečně přeceňuje, zbytečně
se na ni klade důraz, já ji vnímám podobně jako -ismus ve slově humanismus.
Tam to nikomu nevadí nebo nesrovnatelně méně. Osobně stavím oboje zhruba
na stejnou úroveň a feminismus se feminismem stal vlastně nedobrovolně,
z donucení. Jak jsem před chvilkou říkala, určitá skupina si v reakci na
prostředí musela vypracovat určitý soubor argumentací, jak něčeho docílit.
Když se řekne -ismus, tak si každý představí nějakou ideologii, ale já
osobně feminismus vnímám hlavně jako kritiku ideologie. K základním pojetím
ve feminismu patří foucaltovský postoj, tedy, že vlastně neexistuje nic,
žádný společenský útvar, žádný sociální proces, který by nebyl nesen nějakou
ideologií, ve kterém by nedominovala nějaká představa, jak mají věci správně
být. Feminismus je kritikou této nepřiznané ideologie, která se tváří jako
přirozená, vrozená, odvěká a já nevím co ještě. Tvrzení, že daný stav věcí
je přirozený a odvěký, je přeci strašná ideologizace. Feminismus kritizuje
ideologie v tom, jak je který režim uspořádán podle pohlaví. Takže feminismus
sebe sama chápe především jako ideologickou kritiku, nikoli jako ideologii,
na to je příliš pluralitní. Zatímco model toho, jak má vypadat žena pěti
P. byla velice jednotná ideologie! Feminismus ani zdaleka nikdy takové
jednoty nedosáhl a neznám žádné období, kdy byl takto jednoduchý, primitivní
a měl sílu vnucovat společnosti nějaký program.
Všechna takováto hnutí zpočátku byla právě kritikou stávajícího stavu;
posléze se stala kritizovaným stávajícím stavem. Lze vidět tohle nebezpečí
u feminismu?
Nevidím toto nebezpečí, protože feminismus může trochu změnit společenskou
kulturu, ale já zatím nevidím tak silný potenciál jako má třeba liberalismus.
Ostatně i ten liberalismus byl ze začátku v podstatě emancipačním hnutím,
hnutím za svobodu. Myslím si, že pokud by feminismus hrozil stát se nějakou
dominantní silou (v což nevěřím), pak v takové otevřené společnosti, jako
je naše, existuje dost obranných mechanismů, a dokud se vede diskuse a
polemika, tak se toho nebojím. Feminismus není na takové úrovni jako třeba
doktrína liberalismu, která vlastně určovala celé uspořádání společnosti-
ekonomická pravidla, právní systém atd.; nemyslím si, že by se na tuto
úroveň státotvornosti dostal. Feminismus bude vždycky jakousi subkulturou,
o úroveň níž.
Takže byste ho zařadila spíš do takových proudů, jako jsou ekologické
a další, třeba Nový humanismus?
Ano a ne, protože vztah k přírodě se liší od vztahu mezi lidmi. Vztah
mezi lidmi má víc co činit se sociálním řádem. Vztah k přírodě také, ale
jinak, nepřímo. Dokonce bych si troufla tvrdit, že feminismus může daleko
víc, pokud bude úspěšný, zasáhnout do celé oblasti toho, jak chápeme politiku,
vztah soukromé a veřejné sféry, jakou budeme dělat sociální politiku. To
může mít dost velký dopad na uspořádání společnosti, ovšem nikoliv v tom
smyslu, jako měl liberalismus pro přechod od tradiční k moderní společnosti.
Tam se zrodil úplně nový řád, celá společnost byla založena na novém principu
a to se, myslím, nestane v důsledku feminismu, nicméně tento řád se může
hodně modifikovat.
Zeptal bych se na specifika vývoje feminismu v ČR. Proč špatně funguje
přenos zkušeností z feministického hnutí ze západních zemí k nám?
Napsala jsem o tom už desítky až stovky stránek, ale publikovala jsem
je spíše v zahraničí. Snažila jsem se o hodně kategoriální, pojmový a teoretický
přístup, tady by tomu ani skoro nikdo nerozuměl. Vždycky jsem spíš vysvětlovala
západním kolegyním, v čem se celá struktura našeho problému liší od jejich.
Myslím si ale, že jde zároveň o problém trochu uměle přehnaný, že dialog
bude možný. V západních zemích se nashromáždil určitý objem vědomostí a
vědění a vyvinula senzitivita, na kterou jsme opravdu nebyli připraveni,
nerozuměli jsme tomu, to je třeba říct nejdříve. Tady kdekdo feminismus
odsuzoval, ale literaturu ani praxi neznal. Vlastně ještě nevíme opravdu,
zda se lišíme tolik a tak zásadně, že se k nám feminismus nehodí, nicméně
odlišnosti tu určitě jsou. Kdybych to měla velmi zjednodušit - já jsem
třeba napsala o pěti paradoxech, kdy věci ze sebe nevyplývají tak jako
na západě, a oni třeba usoudí z nějakého chování, že jsme pozadu. A my
jsme v něčem vpředu a v něčem vzadu. Tedy nedá se z jednoho jevu soudit
na stejnou logiku věci. To bylo potřeba nejdříve popsat. Z hlediska západního
vývoje je ten náš mnohdy plný protikladů a paradoxů.
Nelze na to tedy odpovědět jednoduše, ale abych uvedla alespoň jeden
příklad - považuji za důležité zmínit, že u nás proběhla za komunismu určitá
modernizace statusu ženy shora. To znamená, že tady ženy sociálně fungují
jinak, dá se říct modernizovaně, či že máme třeba lepší profesní strukturu,
například mnohem víc právniček nebo lékařek, určitá stránka sociálního
postavení žen se skutečně radikálně posunula. Existuje např.infrastruktura
školky, která umožňovala ženám se profesionálně realizovat. Na západě bojovaly
za potratový zákon, náš je nesmírně liberální; sice s ním byly jiné problémy,
třeba že měla být nejdříve diskuse a to, že nebyla, se ukázalo v nějakém
smyslu nezdravé. Neříkám, že vývoj u nás považuji za ideální a bezproblémový,
nicméně ze sociologického hlediska opravdu šlo o pokračování v určitých
modernizačně - emancipačních trendech, které tu už probíhaly před druhou
světovou válkou. Řada problémů, která v západních zemích založila určitý
přístup k celé této problematice, tady není, my dnes nestartujeme ze stejné
pozice.
Problém u nás vidím v tom, že reálný posun v biografii žen a v tom,
jak fungují ve společnosti, vůbec nebyl reflektován myšlenkově, teoreticky.
My tu dnes máme co činit s neuvěřitelně zastydlými představami a uvažováním
o pohlavích, a lidé už žijí daleko otevřeněji, než jak o tom mluví, ale
způsob, jakým o tom mluví nicméně ovlivňuje to, jak žijí. Kulturní deficit
vytvořený čtyřicetiletou neexistencí veřejné debaty o těchto věcech už
dnes funguje jako zábrana, bariéra, na kterou jsme narazili. Můžeme mít
sebelepší zákony, ženy mohou být sebeschopnější, ale stále naráží na nějaké
neviditelné překážky kulturního rázu, které mají dopad na všechno. Můžete
dělat kariéru, ale v jistém momentě začne být velmi obtížné postoupit dále,
najednou narazíte na jakýsi blok kulturní povahy. Tato bariéra se promítá
i do legislativy, zákonodárci nemají proč ty zákony vylepšovat, nikdo si
totiž nestěžuje. Na západě už určité věci vyřešili nebo je prodiskutovali
a teď se baví na jiné rovině, které my ještě nerozumíme, a také naopak:
baví se o některých věcech, které jsme už vyřešili. A to je potřeba vyladit,
dostat se na stejnou úroveň, hladinu.
Napsala jste, že u nás je feminismus spíše latentní, soukromý a neveřejný.
Nesouvisí to s celkovou náladou ve společnosti, kdy se lidé neangažují
už vůbec v ničem?
Ano, jednou to jedna Kanaďanka, která tady žila, vyjádřila slovy "tady
je hrozně nepopulární zlobit". My se pořád bojíme narušení nějakého křehkého
sociálního smíru nebo konsensu společnosti a všichni se snažíme být jakoby
rozumní a nevnášet do společnosti neklid, jako by se to neslušelo, nenosilo.
My to raději tak nějak pytlíkujeme. Dneska už si nejsem jistá, co to vlastně
o společnosti vypovídá, jestli jenom něco pozitivního, jestli to není znak
slabé demokracie, když se někdo bojí praštit do stolu a říct "mě se toto
nelíbí a já to chci jinak" a už předem se cenzurujeme, jakoby omezujeme.
V anglosaských zemích řeší i zdánlivě drobný problém, můj problém, vždyť
já jsem taky občan, a mám právo naplno říct, toto se mně nelíbí, i kdybych
byl jenom jeden.
… Zdravé fungování společnosti to asi není…
To chci naznačit. Protože spousta věcí se pak jakoby tlumí a nechá
radši pod pokličkou, abych nevypadal jako nějaký radikál nebo militantní,
abych nedostal nálepku, je to jakýsi strach, jehož význam je pro mě osobně
velkým otazníkem. Já si opravdu myslím, že to souvisí s určitými rysy společnosti
a určitě taky s těmi šoky, které naše společnost v historii zažila, takže
tu je stálá podvědomá obava; myslím si, že to není typické jen pro feminismus.
Konkrétní otázka: Jak je u nás rozšířena nerovnost a násilí v rodinách?
Já myslím, že stejně jako jinde, ne-li víc, protože násilí má většinou
tendenci narůstat s nějakou sociální nejistotou, s ohrožením. Jako
příklad můžu uvést, že pokud muž přijde o práci, má strach, že přijde i
o svou mužskou pozici, a může si začít udržovat dominantní postavení v
rodině tím, že si bude vynucovat nějakou poslušnost, nebo má konflikty,
hrozí mu výpověď a tu nahromaděnou agresi si může vybíjet na rodinných
příslušnících. Takže tento fenomén může být napojen na různé psychické
a sociální nejistoty a s nimi může narůstat. Naše společnost se mění a
mnoho lidí žije s pocitem nejistoty. Statistická data o rozsahu domácího
násilí ještě nemáme, mimochodem první výzkum v historii tu proběhl až nyní.
Uvědomte si, že tak vážnou věc tato společnost nepovažovala za nutné sledovat,
a nebýt feminismu, tak se toto téma vůbec neotevře.
Ve všech zemích je nějaké stálé procento (záleží na definici a komparativních
kritériích, například jestli považujete facku za mírnou formu násilí) lidí,
kteří se k domácímu násilí uchylují. Vážné formy krutého ubližování na
těle se objevují asi u 10 procent populace, kolem pětadvaceti procent populace
má zkušenost s různými lehčími formami, jako je napadání, vyhrožování,
omezování, nějaké formy žárlivosti, nátlaku.
Velmi často si ženy stěžují, že muž, aby udržel dominanci, vlastně
ženu pořád přesvědčuje o tom, že je špatná matka, že se špatně stará o
děti, že je hloupá, a ji to úplně změní, zlomí osobnost natolik, že ona
o sobě pochybuje, připadá si jako kus hadru a možná skončí sebevraždou.
Svědectvím, že si významu tohoto fenoménu nejsme vědomi, je fakt, že domácí
násilí se podle našich zákonů charakterizuje jako trestný čin až v případě,
kdy žena je v důsledku poranění či nějaké újmy sedm dní v pracovní neschopnosti.
Co už vám musí někdo udělat, aby to vůbec bylo vzato na vědomí. A samozřejmě,
že psychické násilí, které trvá léta a po kterém nemáte modřiny, ale jen
šrámy na duši a pak jednoho dne prostě skončíte, má málokdy ten charakter,
že jste sedm dní v neschopnosti, a pak zase normální… Takže zde leží terra
incognita, země neznámá, a já odhaduji, že rozsah bude podobný jako v jiných
zemích. Nemáme důvod si myslet, že to u nás bude lepší.
Jaké vidíte změny v přístupu k ženské otázce s nástupem mladší generace,
která už nezažila socialismus, respektive nebyla v něm formována, a s tím,
jak se prudce zvyšuje dynamika života v současné době?
Vidím to tak, že nová generace, která nefungovala ještě v té ženské
roli, nestala se za socialismu matkami a nebyla součástí jakéhosi kontraktu
mezi společností a ženami, tato generace mladých žen už začne mít hodně
podobné ženské zkušenosti jako mají na západě. Proto jsem říkala na začátku,
že si nejsem jistá, do jaké míry ta naše specifika jsou opravdu zásadní
a do jaké míry jsou trvalého rázu. Já si myslím, že s obměnou generací
se ten rozdíl zmenší, protože kapitalistická organizace je zcela určující,
soutěž na trhu práce úplně jiná než za komunismu, jiný je i způsob, jak
si organizovat život. Vidíte už teď, že mladé ženy vlastně velice mění
i svoje osobní strategie, odkládají masově sňatek, tedy už zmíněný model
vdát se pomalu v osmnácti, mít hned dvě děti, protože nejsou jiné alternativy,
a pak využívat ty různé státní výhody jako součást jakéhosi systému… to
dnešní generace nezažívá. Změnu strategií lze už dnes zaznamenat na porodnosti,
sňatečnosti, daleko odpovědnějším používání kontracepce- nejenom že poklesly
porody, poklesly i potraty- změnily se kupodivu i takové věci jako intimní
chování, odpovědnost v sexuálním styku, což mě fascinuje jako sociologa.
Nejmakrosociálnější změna pronikla až do těch nejintimnějších
mikrosociálních vztahů, jako je sexuální styk. Myslím si, že
se ženy tady začínají chovat podobně, jako se chovají ženy na západě, změna
už nastává.
Dostali jsme se k problému kariéra versus mateřství. Co poradíte
dnešním mladým dámám, když se ucházejí o zaměstnání a mezi prvními otázkami
padne, zda chtějí mít rodinu a podle toho jsou pak posuzovány?
Poradila bych jim, aby pochopily přesně, o čem jsme před chvílí mluvili
teoreticky: že to není individuální problém, že to je systémový problém,
diskriminační návyk v této společnosti, a jestliže je tak silný a všeobecný,
tak se mu musí odpomoct legislativně. My máme přece právo zaručující nediskriminaci,
tak nechť se ženy naučí udělat jeden skandál, a opravdu za to někoho zažalovat.
Otázka je, jak to ošetřit legislativně, aby to nebyla ona, na kom bude
důkazní břemeno. Evropská unie na to vypracovala spoustu triků, které nám
doporučuje používat. Spousta lidí to totiž ještě ani nechápe jako něco
nesprávného, zde vidíte zmíněné propojení kulturní roviny. Dokud to lidi
nepochopí a budou říkat "to je jasné, že ten zaměstnavatel se má právo
zeptat", a vůbec na tom nevidí nic špatného, tak se nedostaneme ani o krok
dál. V opačném případě si třeba řekneme, že není fér, když se takhle ptá;
neporušuje tím náhodou zákon? A jaký zákon můžu využít? A je ten zákon
dostatečný, aby mě ochránil? To se teď musí ženy naučit.
Tohle dělají i na západě. Brzo budeme řešit ty samé věci. Mnoho mladých
žen má dnes vyšší sebevědomí než naše generace, prostě si to nenechají
líbit. Že tu jde o diskriminaci, vám dokážu velmi jednoduchým argumentem:
muži jsou pořád ještě zvýhodňováni, mají lepší platové ohodnocení a mají
větší šanci to místo dostat. Muži proto více fluktuují, ergo ten zaměstnavatel
by se jich mohl stejně dobře zeptat "a nehodláte si po dvou měsících hledat
lépe placené místo?" My víme, že když žena místo dostane, tak si ho obvykle
považuje, je věrná firmě. V životě je to třeba úplně jinak, muži odcházejí
daleko častěji, ale nikoho to vůbec nenapadne. Působí tu stereotyp, že
žena bude ta, která odejde. Oni se nezajímají, co umí, jestli se jim nevyplatí
vzít si za ni třeba na dva roky náhradu. Pořádně a především se musejí
zajímat o její schopnosti, a jestli je opravdu schopná, tak to není žádná
ztráta, ona jim to pak bohatě vrátí. Je to tedy o těch schopnostech, nebo
o čem to tedy je?
Občas je možno zaslechnout názor typu: "feministky jsou blbý…"
Jestliže se řekne, že feministky jsou blbý, tak jednou ze součástí
té senzitivity je, že tato věta může působit jako zastrašování. Nese poselství
pro ostatní ženy, dejte si pozor, abychom vás nepovažovali za feministky,
interpretovala bych to jako zastrašující, stigmatizační výrok, a řekla
bych, že takový výrok působí jako brzda, aby se i ostatní ženy nezačaly
ozývat. Vyvolává strach z konfliktu. Otevřeně se dostat do pozice, která
je dopředu označena tak, že se zařadím mezi ty blbý, k tomu nemáme nikdo
odvahu. A proto mi připadá docela zajímavá odvaha se k tomu přihlásit.
Žena se často bojí říct, že je feministka i v té její osobní, třeba velice
umírněné rovině, protože takovéhle výroky ji zařadí, ať chce nebo ne, do
společnosti ve které nechce být. Proto jsem říkala, že tady je feminismus
latentní, kam přijdu, tak feminismus berou, mluví jako feministky, jen
nechtějí to označení, protože ony si tím komplikují život. A za to může
takhle stigmatizace. Z toho logicky plyne, že by se ženy neměly bát, měly
by se na to vykašlat…
...I u mužů je strach vystoupit ze stáda docela silný…
…Já jsem to prostě zkusila, udělala jsem to a toho Černého Petra jsem
dala druhým tím, že se k feminismu hlásím, a opravdu to funguje, člověk
se nesmí bát toho konfliktu jako testu.
Váš manžel je feminista?
On si myslí, že je, ale já tvrdím, že je strašný patriarcha… On je
dobrý, ale plno věcí ještě nedotáhnul do konce. Je celkově takový tolerantní,
podporoval mě.
...z technických důvodů kráceno..
Kdybyste měla k dispozici dvě věty, co byste vzkázala dnešním mladým
lidem?
Já vím, že na to Keller odpověděl úžasně vtipně, já nevím jak ho to
mohlo napadnout, já asi nic nevymyslím…Možná- buďte sví a nebojte se konfliktů.
Za Zejména se ptali Pavel Tachecí, Markéta Pokorná
a Táňa Bednářová.
Foto: Táňa Bednářová.