Pokud žijeme aktivně, máme šanci
rozhovor s prof. Erazimem Kohákem, Ph.D.
Učil jste dlouhou dobu na severoamerických universitách. Nyní jste
tady, v Čechách. Můžete zkusit porovnat funkčnost školních systémů ve Spojených
státech a u nás?
Kdykoliv mi lidé kladli tuto otázku, obyčejně to bylo ve formě "jak
byste porovnal české, tedy československé, a americké studenty?" A na to
jsem vždycky odpovídal, že zatímco američtí studenti mají většinou pravou
nohu stejně dlouhou jako levou, u českých studentů je tomu přesně naopak.
Totiž: studenti jsou po celém světě velice stejní, ty rozdíly jsou uvnitř.
Nemohl bych vám povědět, jací jsou čeští studenti, protože mezi nimi jsou
tak obrovské rozdíly: jsou dobří a jsou špatní, jsou lajdáci a jsou pilní,
jsou lidé iniciativní a lidé spíš tak... pasivní. Ale to máte v Americe
taktéž. Tak bych řekl: kdybych to porovnával, to bych spíš porovnával dvě
společnosti. Naše společnost, ještě když já jsem začínal učit, nebyla tak
nakažená tou konsumní hrůzou. A to byla výhoda našich studentů. Měli iluse
o tom, že štěstí by jim přineslo, kdyby měli všechno, co znají z americké
reklamy. Ale zároveň pořád ještě žili normálním lidským životem. Toto je
zem, kde lidé stále většinou žijí ve městech, stále se většinou pohybují
městskou dopravou, užívají různé kulturní nechci říct výdobytky, ale mám
na mysli takové ty možnosti, které poskytuje město, kde se dá chodit pěšky
- divadla atd. Ameriku za tu dobu, kterou jsem ji znal, převálcovala komerční
kultura (samozřejmě, že ne úplně) a tak bych řekl, že tato země ještě nepodlehla
tak úplně té konsumní nákaze. Přál bych si, aby to vydrželo, nevím, bojím
se o ni.
Myslíte, že ten trend u nás je a že je tak silný, že se mu nedá odolat?
Obávám se, že tady je; podívejte se, naše výroby se zavírají a kupujeme
všechno včetně kultury z dovozu. Představte si, jaký obrovský brainwashing
představuje reklama. Já tedy televizi pravidelně nesleduji, ale ta reklama
je daleko působivější než samotné programy. Tady máte silně koncentrovanou
moc (ve Spojených státech jedno procento obyvatel vlastní 60 procent majetku)
- takových padesát obrovských nadnárodních společností s nesmírným vlivem,
které nahrazují kulturu americkou, stejně jako československou, určitou
komerčně vyrobenou kulturou, stejnou po celém světě - úplně bezduchou.
Vždyť vezměte například americké kreslené filmy pro děti, kde se honí dvě
kočky a stále se zabíjejí. S Křemílkem a Vochomůrkou, s Rumcajsem, s Rákosníčkem
to nemá nic společného... Nevím, ta síla nadnárodního kapitálu je obrovská.
Vím z Ameriky, jak úplně závislí jsou poslanci na sponzorech, kteří financují
jejich kampaně, jak obtížné je zachovat alespoň tu minimální ochranu přírody
proti těžařům, kteří mohou poskytnou 50 milionů na volební kampaň. A tak
doufám, že tato země má dost hluboké kořeny, aby dokázala čelit tomuto
globalizačnímu nátlaku, ale nebude to snadné. Proto například překládám
Husserla do češtiny. Jde mi o to, abychom nefilosofovali jenom v angličtině,
aby čeština byla plnohodnotným filosofickým jazykem. Ideen II už jsou v
češtině - a v lahodné češtině.
Klademe-li si otázku: 'Co dělat proti tomuto globalizačnímu tlaku?'
jednou z možných odpovědí jsou občanské aktivity a iniciativy. Vy sám jste
znám jako člověk velmi angažovaný. Jaké jsou podle vás perspektivy tohoto
způsobu boje právě proti tlakům globalizačním, nebo obecně lidí a uskupení
s velkou mocí?
Pánbůh ví, to nemohu odhadnout. Asi bych odhadl špatně. Kdo by býval
odhadl tak v roce 1820, že bude možné vzkřísit češtinu. To bylo velice
nepravděpodobné. A když vidím, jak komerční kultura opravdu převálcovala
americkou kulturu - a já ji ještě pamatuju, třeba americký folklor - tak
vidím hrůznou moc. Ale zase na druhé straně tato země má určitou tradici
svébytnosti. Hlavní způsob boje je aktivita. Pokud žijeme aktivně, máme
šanci. Když čtu knihu, nebo když jdu na procházku a dívám se, co kde roste,
tak si nechávám autonomii. Když si pustím televizi, tak vidím jen, co mi
ukážou. Dokud se nepřestaneme sami dívat, tak máme šanci, když začneme
sami jenom přijímat, tak je to obtížné.
U nás se v poslední době mluví o "blbé náladě", což, myslím, odráží
všeobecnou pasivitu lidí. Myslíte, že tenhle stav se dá v dohledné době
změnit?
Ale samozřejmě. Záleží na tom, kterým směrem se změní. Ty blbé nálady
se v dějinách vždycky změnily. Podívejte se: blbá nálada v německu na počátku
třicátých let, jak úplně se to změnilo nacistickým hnutím. Je to možné.
Záleží na tom, jakým směrem se vyvíjíme. A to je důvod, proč se angažuji
v řadě aktivit s mladými lidmi.
Jakou naději má obrat k pozitivním hodnotám?
Víte, to je otázka, které se vždycky bráním, protože mým úkolem není
odhadovat výsledky, ale dělat, co je dobré a když jednou začnu... Zkuste
někdy tancovat tak, že budete přemýšlet ne o tom tanci, nýbrž o každém
kroku; víte, jak jsou ty černý a bílý ťapky? Zkuste podle nich tancovat
a uvidíte, jak to dopadne. Taktéž je to s tou občanskou aktivitou, když
jednou začnu s tím 'jak to dopadne'..., tak budu tancovat jako slon. Tady
je potřeba se do toho dát.
Další otázka míří konkrétně k ekologickým hnutím u nás. Vy máte osobní
zkušenosti z ekologických hnutí ve Spojených státech. Můžete nějak na tomto
základě charakterizovat situaci, která je teď u nás?
Naše ekologická hnutí jsou na tom podstatně lépe, protože nemusí obhajovat
tu šílenou nadspotřebu. Americká ekologická hnutí jsou v takové obtížné
situaci: na jedné straně se snaží čelit ekologické destrukci, ale na druhé
straně jsou sama její součástí - protože co je dnes na světě nejdestruktivnějšího,
je ten takzvaně americký nadspotřební životní styl. A když máte ekologická
hnutí, která na jedné straně varují proti nadspotřebě (dřeva například),
ale vydávají své časopisy na křídovém papíře, tak je tam takový protiklad.
A potom druhá základní věc: toto je malá země. Tedy nejsme zdaleka tak
malí jako Lotyši nebo Litevci... Ale jsme malá země, není možné tady vytvořit
zájmovou skupinu, která se může uzavřít do sebe. V Americe existuje trend
najít lidi stejných názorů a vytvořit si takovou minibuňku - například
společnost, která se zabývá ekologickou etikou, se skládá výhradně z ekologických
etiků, profesorů ekologické etiky -, pak jsou samozřejmě úplně odříznutí
od světa v té své disciplině. Kdežto tady se v ekologických aktivitách
sejdou petrologové, ichtyologové, herpatologové, lesáci, sociologové, filosofové,
a tak u nás máme tu výhodu blízkého kontaktu.
Samozřejmě, užší specializace nebo zase širší rozevření má své výhody
i nevýhody. Nemyslíte, že na druhou stranu by to mohlo zase v budoucnosti
působit negativně, například tím, že právě každý bude směřovat někam jinam?
Nevím, ale vím, že momentálně je to velice pozitivní. V Americe, když
hovořím o ekologii, mi kladou otázky technické. O technice filosofie -
je toto argument, je to nekognitivistický argument, a nebo je to argument
takový a makový? Kdežto tady zůstává otázka: "Co to znamená konkrétně pro
životní prostředí?"
Následující otázka směřuje k další z vašich aktivit: Je známa vaše
podpora sociální demokracie před volbami. Jak hodnotíte situaci dnes, když
už je delší dobu u moci právě ČSSD?
Za prvé: co podporuji na sociální demokracii - jsem naprosto přesvědčen,
že demokracie má šanci, jen když má sociální a ekologický rozměr. Že všechny
demokracie dosud zemřely na polarizaci nesmírně mocných a nesmírně bezmocných,
proto jsem naprosto přesvědčen, že pokud má být demokracie, tak musí být
sociální. V Evropě se udržela demokracie, protože tu demokracie sociální
je, i když si tak neříká. Nepřežila třeba v Jižní Americe, protože tam
neměla sociální rozměr; a tam máte osm procent nesmírně bohatých - viděl
jsem to na vlastní oči - a osmdesát procent zoufale bědných, potom už není
možná demokracie. Těch několik procent bohatých musí mít armádu, aby ubránili
svoje bohatství a s tím se nedá dělat demokracie. Velikou slabinou demokracie
je její individualismus - že se nikdo nestará o společné zájmy. Například
veřejná doprava v Praze. Bez veřejné dopravy není možné město. Ale naši
radní teď ještě chtějí zvyšovat jízdné stařenkám nad 70 let, aby si oni
sami mohli jezdit autem. Demokracie vždycky zašla na to, že nikdo nepečuje
o společný zájem. Smysl sociální demokracie není dávat větší dávky nezaměstnaným,
ale vzít si na starost také zájem, který není ničí, zájem o ovzduší, o
veřejnou dopravu, a nejenom o to individuální. Teď konkrétně: ČSSD vykazuje
všechny slabiny našich stran - jsou tam výborní lidé, kterých si nesmírně
vážím, jako je Špidla, Buzková a řada dalších. Jsou tam také lidé, které
bych raději poslal do ODS, a dobře jim tak. Sociální demokracie tu působí
po pěti letech zoufalého plundrování této země s naprostým nedostatkem
lidí. Tady chybí - a nejenom v sociální demokracii, ale ve všech politických
stranách i na universitě, všude - zcela chybí střední generace. Generace
odchovaná Brežněvovou érou, to byli lidé, kteří buď šli do exilu, nebo
do kriminálu, nebo nikomu nevadili. A tak je to velice těžké. Vzhledem
k tomu musím říct, že sociálnědemokratická vláda nefunguje zdaleka tak
dobře, jak bych si přál, ale podstatně lépe, než co jsme tady měli mezi
roky 1992 a 1996. Takže nejsem zklamaný, protože jsem neočekával zázraky.
Přál bych si, aby bylo mnoho lepšího. A myslím si, že ten sociálnědemokratický
ideál péče o společné dobro je naprostou podmínkou pro zachování demokracie.
A proto se snažím v sociální demokracii podporovat právě tu zodpovědnost
za demokracii.
Podtitul těchto novin obsahuje adjektivum humanistický. Další otázka
se tedy týká humanismu. Co může dát dnešním lidem humanismus, ať už renesanční
či Komenského nebo třeba Masarykův?
Nevím, protože je to pojem tak velice vágní - jestli humanismus znamená
péči o člověka na rozdíl od péče o přírodu, úctu k člověku na rozdíl od
úcty k Bohu. Já opravdu nevím, co si mám pod pojmem humanismus představovat.
Ale jestli si mám pod pojmem humanismus představovat to, čemu v Americe
říkají náboženství člověka místo Boha, tak bych řekl, že může člověku dát
bolení hlavy. Víte, nemám rád žádný -ismus. Hrozně mám rád to, co vy konkrétně
děláte, ten konkrétní zájem, zájem o člověka, zájem o životní prostředí,
zájem o demokracii...
Mně šlo právě o konkrétní činnost: v každé té době byly v oblasti
rozvoje lidství akcenty humanismu položeny trochu jinak. Ta otázka tedy
směřovala k tomu, jaké akcenty z tohoto směru jsou právě dnes podstatné.
Jednoznačně přežití lidstva. Nevím, jestli jste viděl nejnovější zprávu
Spojených národů, jmenuje se to GEO 2000. Prostě lidstvo směřuje k ekologické
katastrofě. Jestliže se nenaučíme žít udržitelně, a to znamená zatěžovat
Zemi jenom do té míry, do jaké je schopná se obnovovat, tak už moje vnoučata
budou žít, jako se žije v Africe. Máme krizi - nedostatek pitné vody například
a otrávení nitráty, tedy nejen kysličník siřičitý. Protože abychom uživili
obrovské populace, užíváme nitrátová hnojiva a dusičnany nemizí. Prostě
Zemi hrozí dusičnanová otrava. Víte, tohle už nejsou prostě jenom takové
alarmující výkřiky ekologických aktivistů, tohle je bohužel takový dost
střídmý odhad. Proto za nejdůležitější považuji učit se žít udržitelně,
a to znamená vážit si věcí, které nezatěžují Zemi, vážit si lásky víc než
bouráku.
Občas vyvstávají otázky, jako zda už není trochu pozdě začít se
učit, když se vlastně tyhle alarmující zprávy objevují už několik desetiletí.
Jsou lidé, kteří by řekli, že už je pozdě, že tedy proto, proč bychom
se omezovali, užívejme si až do poslední katastrofy. A nemám proti nim
účinný protiargument, jako že to tak není, ale řekl bych na to s Dobrovským:
"Kdybych byl i cikánského rodu a jeho poslední potomek, vynasnažil bych
se, aby světlá památka po mně zůstala."
Další otázka je trochu obdobná. Kde berete v sobě vnitřní sílu?
Kradu ji v závodce... z pultu. Ne prosím vás, kde berete - neberu,
dostávám, to je dar, dar od Pánaboha. Vím například, že kdybych nemohl
každý týden na bohoslužby, kdybych neměl kolem sebe oporu toho klimentského
sboru, kdybych neměl Bibli - každý večer čteme s manželkou tak půl hodiny
- tak že bych velice brzo vyschl a zlomil bych se. Kdybych neměl svou manželku,
kterou mám rád... Neberu to nikde. Dávají mi to lidé z našeho sboru, dávají
mi bratří kraličtí, kteří přeložili naši Bibli, dávají mi to moji studenti
... a taky někdy berou.
A poslední otázka: kdybyste měl k dispozici dvě věty, co byste vzkázal
dnešním mladým lidem?
Čtěte Bibli a neberte se moc vážně.
Děkuji za rozhovor.
Velice rád.
Za Zejména se ptal Pavel Tachecí
Foto: Táňa Bednářová