|
|
|
| |
Ráno jsem opět musela zvýšit svůj jemný hlásek. Káťa se totiž na můj vkus až moc dlouho vypravovala do školy. Když odbilo půl osmé a ona ještě nestála v předsíni v pozoru, křikla jsem na ni, ať sebou hodí. Zamumlala si pro sebe "Buď zticha!", což ovšem moje vycvičené čidlo sluchu zaregistrovalo. Slyšel to i Jirka, který vystartoval, dal Kátě symbolický políček a zařval: "Jak to mluvíš s maminkou!?! Co si to dovoluješ?" Moje potěšení z toho, že se mne zastal a drzou dceru okřikl, však vzápětí zničil další větou: "Buď zticha se neříká. Ty nevíš, že se říká drž hubu?". Deset let mé usilovné výchovné práce bylo rázem vniveč. Už se těším na to, až bude založena telefonická linka pro týrané rodiče. Budu často volat...
*
Dnes Káťa poprvé sama využila internet. V poště jsme měli nabídku laserových ukazovátek, což ji fascinovalo natolik, že si jedno z nich přála k vánocům. Abychom od ní měli pokoj, řekli jsme jí, ať napíše objednávku a pošle ji mailem. Nečekali jsme, že bude tak rychle reagovat. Za chvíli se totiž přišla zeptat na připojovací heslo a posléze už bylo slyšet vytáčení čísla. Když jsem si přečetla text, který odeslala, dostala jsem záchvat smíchu. Na konec objednávky totiž velkými písmeny napsala: JELIKOŽ MI JE DESET LET, ŽÁDÁM VÝRAZNOU SLEVU.
*
Kátě došla odpověď na čtvrteční objednávku. Pan inženýr jí sdělil, že si tou blbůstkou může poškodit zrak, proto jí nic nepošle. Nepochopil, že Kačaba nechtěla škodit sobě. Díky inžovi pořád vidíme.
*
Kačaba se přihnala ze školy s nadšením, protože se jí zhoršil kašel. Ráno jsem totiž pravila, že pokud bude chrchlat, může zítra zůstat doma. Mrskla taškou do kouta a šla si iniciativně změřit teplotu, díky čemuž jsem zjistila, že náš kotelník není schopný vyhřát vodu na víc než 40,9° C. Já jsem v jejím věku nahřívala teploměr nad plynovým hořákem, což nedopadlo slavně. Rupnul teploměr a poté i nervy mé dobré matky. Do školy jsem opravdu nešla, protože jsem nemohla sedět...
*
Mému synovci Robertovi je osmnáct a kus a jestli vše dobře dopadne, měl by se brzy živit jako automechanik. Káťa ho od malička šíleně miluje a nedá na něho dopustit. Jde o oboustrannou náklonnost, přestože si navzájem vyvádějí různé zlomyslnosti. Po obědě jsme u babičky zaskočili do jedné z místních osvěžoven na žejdlík rezavého moku. Káťa šla samozřejmě s námi. Usedli jsme u prvního volného stolu a pomalu upíjeli z orosených sklenic. Kousek od nás mastil Robert s partou stejně starých kluků karty. Kačaba se na něho okamžitě vrhla se slovy "Ahoj, Robásku!" a začala ho zuřivě líbat, což vedlo k tomu, že jednomu z puberťáků skočil utopenec do nesprávné trubice a málem ho zadusil. Když pak Robertovi přinesla hospodská zelenou, Káťa se zvedla, šla za ním a jemným hláskem, který bylo slyšet na kilometr daleko, prohlásila: "Roberte, nepij tu kořalku! Zase budeš babičce blít do kytek!".
*
Robert momentálně bydlí u své dívky Jany, což jeho rodičům nevadí, protože alespoň doma nedělá nepořádek a živí se sám (nebo je živen). Káťa to komentovala slovy, že Jana musí mít pořádnou svatozář, když to s ním celý týden vydrží. "Prosím tě, co ty o tom víš," rozčílil se Robin. "Náhodou toho vím hodně," pravila Káťa důležitě, "my jsme už měli ve škole sexuální výchovu, tak si laskavě nezapomeň koupit kondom!".
*
Ze školy se Káťa vrátila se Sabinou. Tentokrát mne vtáhly do své debaty, která se opět týkala dospívání. "Teto," ptala se mne Sabina, "taky jsi měla takový stavy, že jsi věděla, že něco nemáš dělat a dělalas to? Třebas to, že se nemáš hádat s mámou a přesto ti to nedalo a hádat ses musela?" Ubezpečila jsem ji, že jsem na tom nebyla lépe, ale že jsem z toho naštěstí vyrostla. Tedy alespoň si to myslím. "Hm," řekla po chvíli přemýšlení Kačaba, "ale náš táta má pubertu celej život, viď!?!"
*
"Mami, jsme chudý?" zeptala se mne odpoledne Káťa a na čele jí vyrostla hluboká vráska. Zamumlala jsem, že duchem určitě ano. "Já se neptám na tebe," řeklo moje pubertální dítě drze. Poučila jsem ji, že by se ke svým starým rodičům měla chovat uctivěji. Omluvila se a potom špitla prosebně: "Já bych totiž nutně potřebovala něco koupit." Vysvětlila jsem jí, že teď není vhodná doba na rabování obchodů, protože tatínek nedostal už dva měsíce výplatu. "Mami, nepůjdeme se teda alespoň podívat na nějakou demonstraci proti tomu měnovýmu fondu?" dotírala. "Já bych strašně moc chtěla zažít demonstraci," řekla toužebně a v očích se jí rozhořely plamínky nadšení. Pravila jsem, že není příliš vhodné pohybovat se poblíž podobných akcí, jelikož bychom obě nejspíš dostaly obuškem, pokud by se něco semlelo. "To máš teda blbý," odvětila. "A ono se něco vážně semele, jo?" dodala s neskrývanou nadějí v hlase. Znovu jsem se ji jala přesvědčovat, že není dobré potulovat se v těchto dnech centrem Prahy. "Jenže já jsem nikdy žádnou demonstraci nezažila, pochop to," vyhrkla vyčítavě, "a to už chodím do šestky!" Hluboce jsem se zastyděla. Je vskutku nemravné, že svému jedinému dítěti nedopřeji poznat všechny krásy světa. Chvíli mlčela a potom vyhrkla: "Hele, mami, uvažuj! Obě máme zaplacenou úrazovou pojistku, takže kdyby nám policajti rozbili hlavu obuškem, tak bys mi za prachy, co dostaneme, mohla v knihkupectví koupit tu knížku, co jsem si dneska vyhlídla!"
*
"Tak co bylo ve škole?" povídám při večeři mezi sousty. Káťa polkla, nandala si další talíř a mlaskavě zamumlala, že se nic zajímavého nedělo. Zapýřila jsem se nad debilitou své otázky. Pak jsem si vzpomněla, že jsem ráno dala Kačabě čtyři stovky. "Kolik peněz ti zbylo, když sis koupila obědy?" zeptala jsem se. "Osmdesátpět," řekla Káťa, "ale dvacku dlužím." Vytřeštila jsem oči. Částečně to způsobil žvanec, který se mi vzpříčil v trubici, zčásti překvapivé sdělení. Rozkašlala jsem se. "Jak můžeš dlužit dvacku, když ti tolik zbylo?" nechápala jsem. I Jirka byl mimo mísu. Káťa pokračovala v likvidaci poživatin a přitom nám nevzrušeně sdělovala, že pozvala třetinu třídy do čajovny (tento týden ji otevřeli nedaleko školy). "No, a když jsem platila, tak mi kámoška půjčila dvacku, protože mi těch osmdesátpět kaček nestačilo," dodala. Nevím, zda mi tím chtěla naznačit, že jsem ráno mohla přitlačit. "Maminko, vždyť víš, jak ráda dělám druhým radost!" vyhrkla. Zatvářila jsem se jako Naděžda Krupská, jíž Vladimír Iljič právě sdělil, že chytil při zasedání kominterny ošklivou pohlavní nemoc, a odešla jsem se uklidnit pohledem na televizní obrazovku. Večerní zprávy, plné jobovek z domova i zbytku zeměkoule, mi přišly vhod.
*
Káťa se v půl třetí přihnala ze školy a sdělila mi, že už je zase zamilovaná. Tentokrát to odnesl spolužák. "Už to ví?" zeptala jsem se zvědavě. "Co blázníš," odtušila dotčeně, "takový věci se přece chlapům neříkaj!"
|
|
|