Je žonglér
každé ráno vstává
se salvami smíchu
poplaší ptáky za oknem
ale spíš je to kašel
čeká na tu chvíli
kdy se léto vrhne do pokoje
pak dvakrát nádech
posun k zrcadlu
i protírání očí je rituál
jakoby jeho ruce stále účinkovaly
po snídani snímá své myšlenky
v samohře nejít příliš hluboko
potěžká v ruce šest nožů
a dá jim pohyb
zase dýchá švih dva tři
a večer se rozsvítí světla
cirkusu Tichy
famfára otevře
on bude už jenom
v tom víření
aby splatil dluh bytí
nenechá ze své hry
čouhat výztuže dřiny
a do jásotu přehraje úklonu
baletka za scénou upraví sukni
vzdychne
principál: „neplačte, žonglér odchází“
|