|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Cílem mé úvahy je rozplést a osvětlit problém, který se v literatuře zabydlel snad od samých jejích počátků. Dnes, v době postmoderny, však nabyl mnohem vyhrocenějšího a řekl bych až absolutního významu. Otázka, o níž je řeč, zní: patří sprostá slova do literatury? Pokud ano, v jakých případech a za jakých okolností (popř. v jakém množství)? Pokde zůstává tato uměním a odkud se již stává škvárem? Nebo snad musíme uznat fakt, že postmoderní literatura žádná omezení nezná?
V dnešní době, kterou naše kultura vyznamenala svobodou slova, by bylo směšné zakazovat literátům některá slova používat, či klást podmínky, za jakých toto smí dělat. Spisovatelé hájí své právo svobodně volit jakákoli slova, která se hodí k účelu jejich díla.
Otázka, jež se zde vynořuje, však zní: smí-li se v literatuře všechno, padne-li rozdíl mezi psanou, knižní, chcete-li spisovnou mluvou a mluvou hovorovou, zůstane pak literatura vůbec literaturou? Nezanikne to, co jí dělalo právě vyšším, co jí dovolovalo nazývat se uměním? Mají se snad proto některé výrazy v literatuře zakázat? Či ponechat naprostou liberárnost užití slov a zodpovědnost ponechat na samých autorech?
A nebo snad platí, že jsme konečně odhodili přetvářku a pokrytectví dob předmoderních a úloha literatury se tím proměnila – z výkladní skříně slovesné ekvilibristiky, ze snobské manýry, na jakousi legitimizaci lidských problémů a obyčejného života? Že se stala, podobně jako jiné druhy umění, polem pro bádání o lidských problémech, hledání jejich východisek a vůbec nových možností člověka? Není snad toto pravé poslání literatury, které se teprve nyní, po oproštění od náboženských, sociálních, nacionálních, ideologických a jiných dogmatických balastů, před námi obnažuje?
Předobrazem celého sporu by mohl být příběh Marsya a Apolóna. Satyr Marsyas, bytost sice nadpřirozená, ale v hierarchii bytostí spíše podlidská, se vsadil s bohem Apolónem, že nad ním vyhraje ve hře na flétnu. Marsyas byl v soutěži skutečně lepší, avšak král Midas, který sporu soudcoval, přiznal vítězství raději božskému Apolónovi, aby si ho snad nerozhněval. Ubohý Marsyas byl pak nebeským vozatajem stažen z kůže.
Můžeme tedy spor vidět i jako sociální problém, věčné klání mezi vznešeností a prostotou. A protože vznešenost měla vždycky navrch, spor se začíná řešit v okamžiku, kdy se vznešenost začne zajímat o prostotu. Ne nadarmo si Karel Čapek vypůjčil jméno Marsyas pro název své knihy s podtitulem „Na okraj literatury.“ Svou knihu zakončil známou oslavou českého jazyka: „A ještě musím pochválit tebe, česká řeči…“ V odstavcích předcházejících se dovolává následujícího: „Věřím, že býti spisovatelem je především veliké poslání jazykové;… Mezi všemi lidmi se vyznačuje nebo má vyznačovat spisovatel ne tím, že píše, ale tím, že umí česky; avšak umět znamená pracovat, stále zkoušet, stále hledat, a soustředit se; nikdy nebudeš hotov s mateřskou řečí.“
Ano. Aktuální otázka však zní takto: Může tvrdit, že umí česky, takový spisovatel, který se celé skupině slov vyhýbá, bojí se jí, ignoruje ji a zavrhuje? Není snad ona práce s jazykem i v tom, že hledám nové výrazy, začleňuji je do svého slovníku, poslouchám lidi, jak mluví a sleduji slovesný vývoj a módu mluvy, abych je mohl implementovat do svých děl? Není to jediný způsob, jak zachovat jazyk živý?
Vytkl jsem si na začátku své práce za cíl objektivnost. Musím se tedy na druhou stranu pozastavit nad stinnou stránkou věci, kterou bych pojmenoval jako zneužívání jazyka. Napíše-li někdo třeba povídku, která více než dobrými nápady přetéká sprosťárnami, jistě svým dílem zaujme mnohé. Pokud je to míněno jako vtip, jako oddychový žánr pro obveselení určité společnosti, je to dle mého názoru přínosem, neboť autor využívá všech pokladů, které náš jazyk poskytuje. Přináší potěšení, tak jako sladký kompot po dobrém jídle. Množí se však případy, kdy autor na podobném vkusu postaví celou svojí image. Takoví, si myslím, naší řeči spíše škodí, protože omezují její možnosti jen na jednu úzkou oblast. Přecpeme-li se sladkým, bude nás bolet břicho.
Jak je vidět, máme zde co do činění s klasickým případem duality. Dualita je příčinou většiny problémů a sporů tohoto světa. V mnohých duchovních systémech je dualita pokládána za poslední překážku na cestě k osvobození. Možná však, že se lidstvo dostalo do bodu, kdy může dualitu překonat – ve všech jejích podobách! To by se dotklo zásadně i otázky sprostých slov v literatuře. Překonat dualitu se podaří jedině cestou středu, harmonickým vztahem mezi oběma jejími póly. Tedy nezavrhovat, ani nezneužívat!
Ale dosti již otázek. Přemýšlel-li jsem o tomto problému, zjišťoval jsem, že má mnoho rovin. Že se musím nořit do stále hlubších a hlubších vrstev, abych nalezl příčinu rozporů a sestavil tak celou pravdu v její komplexnosti. Pokusím se v následujících kapitolách tyto jednotlivé roviny zevrubně popsat, nic nevynechat a zachovat velkou objektivitu, což znamená nevyhýbat se ani výrazům, které já osobně běžně nepoužívám.
pokračování příště
|
|
|
