Takový všední obyčejný den….

Někdy se ráno probudíš a hned jak otevřeš oči, máš pocit, nebo spíš jistotu, že je něco špatně. A nebo ne jen něco, ale všechno. Je červenec, kdy má slunce pálit jak o Zlatou přilbu, jak říkal můj přítel , ale ono je zamračeno na čtrnáct dní. Manželka na tvůj pozdrav, který je mimochodem ani ne jen na půl úst, odpoví jen přiměřeně tou druhou její půlkou, pes, který jindy už čeká u dveří a radostně pofrkává v očekávání ranni procházky, otevře stěží jedno oko a to ještě provokativne ukřivděně..., prostě všechno je nějak šejdrem. Včetně toho patia, na které jsi byl jestě včera tak pyšný, že jsi plánoval patio warming pro sousedy, aby ses jím pochlubil. I čerstvě posekaný trávnik neklamně ukazuje, že jsi měl přece jenom koupit to dražší travní semeno, které by dalo trávě úplně jiný, lepší vzhled, ne to levné, jehož tráva připomíná trávníky před Národními výbory ve staré vlasti. A bursovní zprávy ti tu náladu dotvrdí poklesem těch akcií, které jsi měl za tutové, a ony jsou deset procent zase dole. A nové vraždy na Blízkém i dalekém východě a noví uprchlíci a staré problémy v nových vydáních. Prostě dnešní den vypadá, že jen přispěje ke zkrácení celého toho mizerného života o 24 hodin…

S tímto vědomím se potuluješ červencovým ránem, které není vůbec červencové, svým zarostlým yardem s křovinami, které sis dal za úkol odkřovit už vloni, a divíš se, že to ptákům vůbec stojí za to, otevřít zobák k něčemu jinému než k zívnutí.

A pak najednou, právě když klopýtneš o poloshnilou větev a nabíráš pracně zpátky balanc, vidíš, že jsi málem upadl do rodinky cihlově červených křemenáčů. A zároveň si všimneš, že jsi svým příchodem vyplašil veverku, která teď na tebe pokřikuje právě z toho stromu, který jsi chtěl, jako polosoušku, porazit a který se nějakým způsobem zmátořil a je letos krásně zelený. A jak už se díváš nahoru do jeho koruny, vidíš také, že ty mraky, které vypadaly tak na čtrnáct dnů, nejsou možná ani na týden, a že při troše štěstí a větru můžeš ještě i tohle léto vidět sluníčko.

A zrovna v tuhle chvíli na tebe také zavolá čerstvě vysprchovaná manželka na celý vyčištěný chrup, že snidaně je na stole. A tak tě také napadne, že ty ryby před týdnem nebraly právě proto, že toho sluníčka bylo asi až moc, a že bys to mohl odpoledne zkusit a že taková čerstvá ryba je dobrým důvodem k rožnění třeba i na tom šejdrovém patiu, a že bys konečně mohl na kytaře nahradit to prasklé déčko, a že...

A tak zavřeš ty televizní hrůzy a uvědomíš si, že holt na ten východ kvůli tomu, abys tam něco vylepšil, asi nepojedeš. Ale možná, když začneš dělat něco s tím trávníkem, patiem a křovisky...

Tak si k té čerstvé snídani ještě pustíš i Matouška jodlujícího do kroku ovečkám na příkré stráni a začneš přemýšlet, jestli by se o takové změně stavu věcí obecných snad nemělo něco napsat. A když to píšeš, uvědomíš si, že přece něco takového, jenže daleko lépe, už napsal před tebou J.K. Jerome, K. Čapek a určitě i jiní, ale zároveň že tomu šuplíku to bude asi nakonec jedno...

Hlavně, že ten den nebude přeci jen takový bubák, jak říka malý Dennis, s kanadským accentem…