|
|
|
| |
Dědečkovy drobné.
Na svého d ědu dnes mám už jen trochu matné vzpomínky, ale nikdy asi nezapomenu na to odpoledne, jedno z posledních, které jsem s ním strávil v jeho oblibené kavárničce.
Děda v té době b yl dost při těle, na současnou módu moc nedbal a jeho pytlovité kalhoty dělaly ještě pytlovatější plné kapsy drobných, které vždy u sebe nosil, a kterými, přes moje protesty, vždy platil ty naše dva turky.
„Prosím tě, dědo, proč si pořád vytaháváš ty kapsy spoustou drobných, když můžeš platit papirovými," zeptal jsem se ho.
„Jo sy nku, to už je takový zvyk a.. také kvůli babičce."
„ Ale babička je už více jak deset let přece mrtvá," osmělil jsem se podotknout. "A nikdy jsi mi o tomhle nic neříkal."
„Víš, to má co dělat s tím, jak jsem se s ní seznámil," odpověděl děda... a jeho tvář se najednou nějak změnila. Takovým úsměvem, vědoucím, trochu smutným, ale teplým, jaký je někdy vidět na tváři Santa Clause v dobrém hereckém podání hollywoodské produkce.
Slovy jsem ani nemusel d ědu pobízet, otazníky v mé tváři byly zřejmě dostatečné.
„ Seznámil jsem se s tvoji babičkou před takovou podobnou kavárnou, víš?
Byla zima, taková ta lezavá a ona čekala právě před tou kavárničkou na autobus, který nejel a nejel, zřejmě pro ten déštˇ namrzající na silnici. Kdoví kde asi zůstal tenkrát viset. A ona, v tom slabém zimníčku a s červenými tvářemi mrazem vypadala.. no, tak, že prostě žádný gentleman ji nemohl nenabídnout nějak pomoc. Prostě, víš, my tenkrát ještě také věřili na lásku na první pohled. Takovou tu.. no, dneska jsou holt jiné časy," vzdychl si děda a mávl rukou…
„A tak, ty jsi ji pozval na kávu, že," domýšlel jsem..
„Jo, pozval... a to byl ale ten průšvih, právě. Jen jsem ji to pozvání trochu popleteně přednesl, uvědomil jsem si, že v kapse nemám ani haléř... a v peněžence také nic.
To víš, jak jsem byl trochu rozpačitý už z té odvahy ji oslovit, tohleto mi dodalo. Ale nedalo se nic dělat, z pozvání jsem se nějak vyvléct musel a tak jsem jí to nakonec vysvětlil.
A víš, že ona to vlastně vzala jako moje plus? Že na mně zřejmě udělala takov ý dojem, na ten první pohled, že jsem ani nestačil domyslet důsledky toho pozvání. A to víš, to už pak slovo dalo slovo, nebo jak vy tedˇ říkáte - hodili jsme řeč... a vidíš, do té kavárničky jsme pak chodili spolu víc než třicet let."
A ten jeho úsměv nějak ještě více otepl il tu kavárničku a mě začaly svědit oči…
Chviličku jsme pak oba nějak nešikovně upíjeli toho chladnoucího turka.
„ Ale co to má tedy dělat s těmi drobnými ? Vždytˇ přece, kdybys třeba ty peníze u sebe měl, takhle to ani nemuselo dopadnout. A třeba by s tebou ani nešla…"
„Jsi chytrý kluk," povídal děda... „a vidíš, mám je... a stejně už jsem víc jak deset let nikde s jinou ani na tom kafi nebyl."
Pak jsme šli dom ů, každý jinam. A já po cestě koupil manželce po dlouhé době kytku... |
|
|