|
Šmouhy na sklenici.
Odešli jsme do předpokoje samoty
díváme se na sebe
přes údolí města
dali jsme sbohem ukrytým slovům
které rozfoukává noc
z našich vrásek....
Chce se mi spát
a slyšet se
jak stojím před mikrofonem
smrtelně vážně recituji
a není mi to v momentě k smíchu
skončím
ukloním se
a věřím všemu co jsem říkal
miluji svá slova
nenávidím druhá.
Obkresluji šmouhy na sklenici
abych si tě zapamatoval
tu krásu
co člověka oslepuje
až jí nakonec nevidí
ústa
ve kterých to na můj jazyk všechno padá
vysoký strop a suché tágo z billiáru
a ranní vstávání
opět se slaměnkami v očích
olizování rtů po kuřeti na divoko
PROBUZENÍ
kde to jsme
chceme to ?
|
|
|