|
Salmonus seděl ve svém křesle a potichu rozjímal.
Ano, byla to chyba jednat takhle zbrkle. Jistě, prsten jsem nezískal jen
kvůli pouhé náhodě, ale i s tím musí člověk počítat. Dobře, podruhé už
takové štěstí rozhodně mít nebude. Jak to ale nejlépe nastražit, abych se
prstenu zmocnil bez zbytečného plýtvání silami? Hm, už to mám, to bude asi
nejlepší, ostatně, můj přítel mi konečně může splatit svůj dávný
dluh. Ano.
Salmonus se tiše zasmál a bylo vidět, že je se svým nápadem spokojen.
*********
Abraham se po té příhodě rozloučil s profesorem a dohodl se, že se hned
brzy dopoledne zase zastaví k dalšímu experimentu. Teď pomalu kráčel
směrem k domovu. Šel pěšky, protože venku bylo nádherné počasí, jako
stvořené pro procházku. Stále musel přemýšlet o tom, co před malou chvíli
zažil. Nikdy netušil, že by mohly existovat tak mocné síly, které se
vymykají přírodním jevům a vůbec všemu, co odjakživa uznával jako
samozřejmé a neovlivnitelné. Ale na druhou stranu ho příjemně mrazil ten
pocit, že právě jemu se naskytla možnost touto silou disponovat. Uvažoval
však také správně, že tím bude vystaven obrovskému nebezpečí. Je totiž
pravda, že taková moc musí přitáhnout jistě spoustu jiných a on, který
ji vlastně ještě vůbec nedokáže ovládat, se může stát jejich snadným
cílem. Proto také s radostí nechal prsten u profesora, protože tušil, že
on je v těchto věcech přece jen o něco zběhlejší. Jak se tak zabýval
svými myšlenkami, pomalu se přiblížil ke svému domu. Vytáhl z kapsy saka
klíč a vstoupl na rohožku, aby odemkl a pak se náhle stalo něco, co
nečekal.
*********
Jako by náhle svět kolem něj přestal existovat a on se propadal do
temnoty. Taky pocítil prudkou bolest na hrudi, která ne a ne přestat. Jak
pomalu přestávala být snesitelnou, upadl do bezvědomí. Když se
probral, viděl, že leží na nějaké písečné pláži, ale stačil mu jediný
pohled na oblohu a došlo mu, že vůbec nic není tak, jak by mělo. Obloha
byla totiž jasně žlutá. Než se vůbec mohl trochu vzpamatovat z toho
šoku, zaslechl za sebou nějaký zvuk a prudce se otočil. Ale na to, co
uviděl, tedy rozhodně připravený nebyl. Za ním stála kostra o výšce dobré
dva metry. Abraham se už neudržel a vykřikl zděšením. Vypadalo to, že se
teď kostra usmála. Pak se ozval dunivý hlas.
"Vítej v mém malém království. Hned na úvod bych ti měl sdělit jednu
radostnou informaci. Není odsud úniku a také tu brzy v šílených bolestech
zemřeš."
Kostra se zašklebila tak děsivě, až Abrahamovi naskočila husí
kůže. Nevzmohl se na jediné slovo. Ono to bylo stejně jedno, protože
kostra pokračovala.
"Asi by tě ještě před smrtí zajímalo, proč jsi tady. Je to zásluhou mého
přítele Salmona, který se s tebou prý už jednou setkal. Takže, kde je ten
prsten?! Když mi ho hned vydáš, možná tě ušetřím mučivé bolesti."
"Já ho u sebe nemám."
"Cože?!!!"
Ta slova kostru viditelně znepokojila.
"A kde tedy je?"
Abraham sebral poslední zbytky odvahy, protože si stejně uvědomoval
beznadějnost této situace.
"To ti neřeknu. Stejně tu nejspíš zemřu, tak proč bych ti to měl
prozradit. Máš smůlu."
"Ha, jsi chytřejší než vypadáš. Ale máš to marné, stejně mi to ještě před
svou smrtí rád prozradíš, abych tě zbavil bolesti. A nyní je na čase, aby
ses konečně seznámil s těmi, které uvidíš jako poslední ve svém
životě. Volám vás,mí věrní sluhové!!!Přijďte ke svému pánovi!!!"
Několik málo okamžiků se nic nedělo, ale potom se začala chvět zem. Pak
se začal písek na mnoha místech ohromnou rychlostí zvedat a začali z
něj vylézat obrovští a odpor vbuzující červi.
"Je čas krmení."
To byla poslední slova, která kostra řekla. Abrahamovi se udělalo
mdlo. Zato červi po těch slovech neváhali a neuvěřitelnou rychlostí
vyrazili k němu a už zbývalo jen několik málo chvil, než překonají posledních pár
metrů. Tak to je konec, pomyslel si.
| 
