|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Žil jsem životem radostným, i když dobově celkově proměnlivým. Náhle mě přepadl infarktový, zároveň mrtvicový stav, který mě paralyzoval jen málo, a já musel do nemocnice, kde mě lékaři nejprve léčili příjemnými energetickými impulsy, pak mě operovali.
A já unikal do tajemného světa Slezské Ostravy, neboť jsem v podvědomí ujížděl na modrém jízdním favoritním kole neznámo kam. Snažil jsem se odbočit na vedlejší stezku. Kolem ní rostly ovocné stromy. Byl totiž podzim neznámého roku, anebo teprve bude, nevím.
Postupně jsem se dostával do vědomí. Staraly se o mně hezké mladé zdravotní sestřičky. Dokonce jsem chtěl jednu láskyplně oslovit, ale můj zdravotní stav mi nedovolil ještě mluvit a vyznávat lásku.
Primář, profesoři a docenti zvažovali další kroky mé léčby z infarktového a mrtvicového stavu. Za pár hodin se mi vrátila řeč, a já se jednoho docenta zeptal, jak to bude s mým zdravím dál, jestli se z toho vůbec dostanu.
Dozvídám se, že úplně ne, ale budu muset pravidelně navštěvovat tuhle nemocnici, neboť hrozil opět návrat zákeřné nemoci.
Postupně odcházím do pokoje, kde leží mladí pacienti a pacientky. Každý s každým soucítí, a já se ve spánku vracím na jízdní favoritní kolo, odbočuji do uličky obklopené ovocnými stromy v nádherný a úrodný podzimní čas.
Václav Kovalčík, Zlín
|
|
|
