|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Jaký to nádherný pocit býti na chvíli mimo průmyslovku, i když v nemoci, zároveň se oprostit od každodenního stresu!
Léčil jsem se, relaxoval, odpočíval, navštěvoval přátele a kamarády mých rodičů, seznamoval se, měl konečně svůj vysněný lásky vztah.
Jest skutečná krása takto v pohodě žít, i když netuším, jaká budoucnost mě čeká obrácením o sto osmdesát stupňů!
Dosud jsem byl výborným žákem, pokladem všem profesorkám a profesorům na škole, vzorem pro ideální a kvalitní mezilidské vztahy.
Nastává den, kdy vcházím po své rekonvalescenci do průmyslovky, abych pokračoval ve svém skvěle vyšlápnutém studiu. Přicházím zároveň s příchodem profesorky z chemie na laboratorní práce.
Hodina jest idylická, i když teď začínám zničehonic vyplňovat zadání příkladu. Tvořím různé modely, struktury, vzorce, počítám iniciativně množství daných látek v chemických reakcích i po reakcích.
"Z takového pilného studenta si vezměte příklad, " zní před celou laboratorní skupinou. Mě ten pochvalný projev opět těší, též motivuje do dalších úspěchů, takže chemie úplně v pohodě, i kdybych měl oči zavřené.
Následující dvouhodina informatiky je mnohem horší. Do třídy vchází mladý profesor, který nejprve napůl vysvětluje novou látku, poté nám zadává úkoly na zbývající čas, aby si mohl dělat něco svého, soukromého.
Dělám své úkoly opět s nadšením, jde to celkem dobře, ale stala se mi nehoda u jednoho stroje, neboť se mi rozlila nějaká barva, asi z průmyslového toneru. Rozlitou barvu se snažím uklidit uklízecím strojem, také dokončit své úkoly, ale informatik na mě začíná řvát.
"Co jsi měl správně dělat? Nesplnil jsi zadání, úplně jsi podělal dvouhodinový úkol! Tentokrát žádné plusové body za dnešek, ale půjdeš hezky do mínusu!"
Já na to: "Pane profesore, byl jsem doma, neboť jsem byl nemocen, zároveň z rodinných důvodů."
"To mě nezajímá, já to mnohokrát vysvětloval, tohle jsou úplné základy! Dneska mínus 40 bodů!"
O přestávce jdu do kabinetu informatiky, abych mu vše diplomaticky a slušně vysvětlil.
"Vždycky jsem, pane profesore, chtěl dělat všechno nejlepší úplně nejlépe, tohle jsem si od Vás vůbec nezasloužil!"
Informatik začal na mě sprostě řvát. "Co si to dovoluješ, ty zmetku, šprte šplhounský, marasme, hnuse prolezlý klientelismem na této škole. Já ti jako ostatní na to neskočím. U mě jsi to dnes nesplnil, takže čau!"
Já na to: "Ale splnil, snažil jsem se svou chybu napravit. Asi jste si toho vůbec nevšimnul. Vaše vyučovací metody jsou velmi tristní a ubohé! Nezasloužím si tohle zacházení a ponížení!"
"Já tě nejen zničím, ale zlikviduji!" On na mou obhajobu. "U mě neprolezeš, i kdybys měl ve všech předmětech samé jedničky, já ti ten život zavařím, že se z toho rovnou poděláš!"
Vypadá velmi zničeně, probíhá další vyučovací hodina, tentokrát dalšího předmětu na průmyslovce, jen já se s ním hádám pořád v kabinetu. Zlý informatik začíná býti ještě více vzteklejší a podrážděnější.
"Vypadni, mazej pryč, a už neotravuj, ty užitečný idiote!"
A já ze strachu rychle běžím chodbou na rozcestí v interiéru školy, abych se schoval před jeho hněvem. V duchu si říkám: možná že ho opustila žena, možná že se opil, prohrál peníze, užívá drogy, někdo mu něco v životě špatného udělal, tak si vylil svůj vztek na mně!
Já jsem z toho konfliktu úplně morálně paralyzován, že už další vyučovací hodiny ani celé studium vůbec nedám. V duchu si říkám něco nekřesťanského (ať už raději není), zároveň něco křesťanského, ať se to všechno dle Boží pravdy a spravedlnosti rozumně vysvětlí a opět zlepší v mezilidských vztazích.
Václav Kovalčík, Zlín
|
|
|
